Máte spotřebitelský úvěr? A spíte dobře?

Před chvílí jsem v České televizi (nepleťte prosím s „českou televizí“, zakládají si na správném označení) viděl spot se Sašou Hemalou (heh, kde ho vyhrabali?), kde varuje před rychlýma prachama. Pořad byl vyroben ve spolupráci s Českou spořitelnou (nebo klidně „českou“, té je to jedno, protože má jasné postavení). Tak mi nějak došlo, že zřejmě to Česká (spořitelna) konečně pochopila jako marketingový nástroj – totiž všeobecné vzdělávání a zvyšování obecného povědomí o finančních principech, které je u nás – podle mě – na tristní úrovni.

Očekávám proto, že ve druhé fázi nastoupí nabídka ČS a.s. – klasické výhodné úvěry. Jak moc výhodné budou či nebudou, je jiná věc, mě teď spíš zajímají ty rychlé prachy.

Průměrný Čech (ať už je jakýkoliv) si myslí, že do spirály (ne)splácení se dostanou akorát socky a/nebo pokud možno cikáni, kteří přece – podle většinového mínění – nejsou schopni odhadnout důsledky svého počínání. Fakt?

V roce 2001 jsem potřeboval nový počítač, šel jsem do prodejny, kde mi nabídli spotřebitelský úvěr. Byla to příjemná skoronovinka, do té doby nebylo moc možné, pokud si pamatuju, získat úvěr na 10000 kvůli takové věci, jako je počítač. Ale najednou to šlo. Já jsem studoval, PC jsem potřeboval a i když stálo cca 13000, 8000 jsem si vzal jako úvěr. Začal jsem splácet tisícovku měsíčně.

Po nějaké době se zlepšila moje životní úroveň, přišlo auto na leasing, byt na hypotéku (která je podle mě ok), vybavení toho bytu. Splátky se zvýšily na 2000 měsíčně, protože jsem mezitím dostal nabídku na úvěr 40000 – společně s kartou. Jiné peníze jsem neměl, plat byl nízký – a především jsem splácel všechno možné. Netrvalo dlouho a dostal jsem se na limit. Čtyřicet klacků dluh, každý měsíc mizely dva tisíce někde v černé díře – ale alespoň podle výpisů se v té černé díře sčítaly a umořovaly můj dluh.

Zvykl jsem si.

Společnost mi samozřejmě nabízela čímdál víc. Nejprve 50000, pak 60000. Pak mě začala oslovovat „Vážený kliente“ a stal jsem se jejím „váženým a věrným zákazníkem“. Nabídla mi 90000. Začaly mi volat milé slečny a mladí muži (kdybych měl menšinovou preferenci zřejmě). Nenaléhali, nenutili. Byli vstřícní, ochotní, kamarádští.

Mezitím jsem udělal, něco, s čím nepočítali – splatil jsem dluh. A šel jsem se ožrat, protože jsem přeplatil asi dvacet procent. Věděl jsem, že kdybych ten úvěr neměl, měl bych problémy – věděl jsem předem, do čeho jdu. Ale stejně.

Vsuvka. Jeden XY, zřejmě v touze udržet si přítelkyni, šel před jedněmi minulými Vánocemi do spotřebního úvěru sto tisíc. Některé konzumní věci, které nakoupili během prosince a ledna (ano, zřejmě celých 100000), jim byly ukradeny. Dluh zůstal.

Včera mi opět přišla nabídka – HOTOVKA. Firma nechce nic vědět – na co chci peníze, kolik vydělávám, jestli jsem schopen splácet. Prostě mi cpe 90000. Ale já si nepřipadám jako debil, když nereaguju. A té milé slečně řeknu, že fakt nemám zájem. (Dávají si obvykle 4-6 dní po doručení dopisu, než zavolají.)

Myslím, že to začíná být celospolečenský problém. Možná to zní trochu nadneseně, ale jsme větší slaboši, než jsme si ochotni přiznat. Z toho úvěru se totiž nevyvlečete – půjčené prachy a úrok 20 procent (odhad) prostě zaplatit musíte. A je jedno jak. Zákon je na straně firmy, takže vás třeba sedře z kůže.

S úsměvem.

[poll=5]