Ale já přece nejsem chaotik!

Jsem schopen skládat trička do komínků a vím, že špinavé prádlo se dává jinam (obvykle) než čisté. Když stojím přede dveřmi, mám klíče buď v ruce, nebo v kapse, kam pro ně hrábnu a jsou tam. Nešacuju se až do kapsy u trenýrek (pokud je mám) a nehledám v ní klíče (pokud mají kapsičku).

Vím, kde mám peněženku a co v ní je, takže u pokladny nestresuju. Ano, minule jsem chtěl kdesi platit kartou a byl jsem děsně překvapený, že je neberou – a byl jsem v tom obchodě jediný, kdo to nevěděl. Na křižovatce vím, kam mám jet, od té doby, co jsem v Pasově najel do protisměru poté, co jsem v Budějících musel přejet chodník mezi dvěma pruhy (netrefil jsem se do toho správného) a cestou do Pasova couval z dálničního přivaděče. Ale to už je dávno, mezitím jsem těch dálnic sjezdil už hodně.

Ve stresových situacích nezmatkuju, nehysterčím a nenapadám kolegy, zastávám názor, že ono se to nějak samo. Ani ve výtahu jsem neměl pocit, že tam umřu, protože klaustrinou netrpím, a to ani v případě, že je cítit spálená guma nebo něco, co by mohlo hořet v motoru.

Zcela jasně vím, kde v počítači mám konkrétní soubory, takže jsem marně hledal využití pro desktopový vyhledávač – až jeho pokročilé vlastnosti mě přesvědčily, že bordel v kompu je zkrátka in. Sice ho nepoužívám, ale aspoň už ztrácím ponětí, co kde mám, případně zakládám stejnojmenné adresáře nebo soubory. A zřejmě přestanu i třídit poštu do složek.

Proto mi kua nejde do hlavy, z jakého důvodu jsem dneska nechal mobil u našich na okně, když jsem jel do Brna. Zjistil jsem to až v kanclu (šel jsem radši pěšky, protože včera spravovali výtah a nepřijel mi ani na třetí zavolání), prohrabal jsem všechny dvě tašky a celý stůl. Pak mě ještě napadlo, že bude v autě – nebyl. Přežil jsem to bez něj, beztak mi nikdo nevolá – a pokud bude, má smůlu.

Dojel jsem do Opy, zkontroloval auto, zamčel jsem ho a šel nahoru. Když jsem kósal do brněnského rohléku, začal ječet alarm, tak nějak jsem vytušil, že bude od mého auta. Taky že jo. Nějaká ženská (její dcera se na ni dívala) se mi dobývala do auta, respektive už v něm byla, asi hledala dráty. Ještěže je ten můj korejský bobek samá elektronika. Duchapřítomně jsem na ni zařval větu připravenou pro tyto účely a pečlivě artikulovanou: „Héj!“ (všimněte si důrazu na vykřičníku).

Paní – vcelku sympatická – se vyklonila nad střechu a zakřičela na mě, aby přehlušila rambajz alarmu: „Měl jste úplně otevřené okýnko, tak jsem to chtěla zavřít, aby vám to někdo nevykradl!“

Čuměl jsem jak puk, v hubě brněnské tentonoc, v ruce rajče a čekal jsem, jestli začne utíkat. Nezačala, byla hodná, poctivá, počkala, až polknu, obleču si tričko (pfuiii) a milostivě slezu před barák. Snažil jsem se jí poděkovat, ale působilo to asi jako když Čurda slibuje, že už fakt pít nebude….

Vždy já přece nejsem chaotik, tak co se sakra děje?!