Jezdí tam každý. Letos snad úplně všichni. I my jsme museli. Nikdo (v ČR) nám ale nevěřil, že výlet do Toskánska jsme měli naplánovaný hodně dlouho a že nějaké letní politické aférky na něj neměly vliv. A na jachtě jsme nebyli, protože ta ani v plánu nebyla. V plánu bylo slunce, jídlo, flákání, čtení, trocha cestování a jinak hlavně dovolená.
Vše se perfektně splnilo a jsme rádi, že to organizátor tak pěkně zařídil. 🙂 Itálie pochopitelně není (naštěstí!) tak strašná exotika a určitě není nedosažitelná. A to ani finančně, ani dopravně. Přesto stojí za to zmínit, že cesta je opravdu dlouhá – v průměru bych to odhadoval na třináct hodin, počítaje v to úzké hrdlo Brennerského průsmyku, evropské zácpoviště kolem Mnichova a datum. Na datu totiž podle mého nezáleží – vždycky se v Evropě najde země, kde mají nějaké volno, něco jim začíná nebo končí, takže všichni migrují za teplem nebo už domů na sever.
Cestu do Itálie i z Itálie jsme přerušili v Bolzanu za (před) Brennerským průsmykem (Brennerautobahn). Město jako takové (letecký pohled) jsme sice nenavštívili, ale i tak se nám líbilo. Cestou tam jsme nocovali dole, obklopení jablečnými sady a s výhledem na zříceninu, cestou zpět jsme byli velmi vysoko v horském hotelu. Úžasná nádhera, „jinačí“ vzduch, velehory.
Jeli jsme do maličkaté vesničky Villamagna (česky bych to chápal jako Velká ves ;-)) nedaleko města Volterra – nebudu uvádět „krásného“, „romantického“ nebo „historického“. Takové jsou všechny (správně tedy „taková jsou všechna“ italská města, která jsme navštívili). Strávili jsme Agritusimo La Fonte týden pohodičky. Nakoupili jsme sýry, váleli se trochu u bazénu, četli, hodně jedli a pili víno, občas jsme se vydali na nějaký ten výlet.
Volterra (web města) leží asi 13 km od Villamagna a je to ve všech ohledech město určené k bezstarostnému courání, ochutnávání (vína, octů, jídel, zmrzliny). Nabízí množství uliček, obchodů (hlavně s alabastrem), muzeí a taky zřejmě nejstarší teatro romano, římské divadlo neboli amfiteátr.
Navštívili jsme ovšem hlavně Museo della Tortura, muzeum tortury. Pár těch hraček zná asi každý, ale já jsem zrovna četl Kladivo na čarodějnice (snad se o tom ještě rozepíšu) a některé nástroje mi dobře nedělaly. Hlavně proto, že ten román je výborně napsaný, dynamický a vtáhne člověka do děje. Byl jsem zrovna někde u toho, když překrásné Zuzaně Voglickové drtil kat palečnicemi prsty. Měla je příliš drobné, dalo mu to práci… V muzeu jsem si na ty nástroje mohl sáhnout, ale čímdál víc se mi houpal žaludek. Naprosto nejhorší mi připadal kůl, na který byli lidi nabodáváni – ženy „měly na výběr“. :-/ (Víte, že mužské genitálie byly při mučení obvykle tabu?)
No.. o tom jindy, zpět do Itálie…
Přečetl jsem tři knížky a rád bych o nich napsal, protože jsem konečně zvítězil nad svými výmluvami a začal jsem opět trochu číst. Je to fajn. 🙂
Navštívili jsme výletově taky Pisu, abychom se na věž stihli podívat dřív, než jim spadne. 🙂 O pár ulic dál od věže jsme měli neskutečně skvělou zmrzlinu, která byla skvělá všude, ale tady úplně nejvíc nejskvělejší. Zajímavá věc, tahle zmrzlina. Zjistili jsme, že se prodává podle velikosti kornoutku, které jsou dělané na malou, střední a velkou; pak následují takové ty oplatkové mističky, opět ve třech velikostech. Takže ne tak úplně na počet kopečků, protože do cono piccolo se vejdou dva „kopečky“; to je stejně blbý výraz, to máme zažité akorát my, nikde jinde se to neřeší. Němci mají Kugel a Italka tam prostě hrábne a mázne to tak, aby se to do kornoutku ještě vešlo.
No a čím víc si jich dáte, tím jsou levnější. 🙂 Ne teda asi absolutně (možná do jistého počtu), ale na „kus“ ano. Jeden „kopeček“ stojí třeba dvě eura, dva kopečky 1,8 € a tři kopečky 1,5 €. Dále už jsem nešel, protože to nejsou naše debilní kopečky, ale přes čtvrt kila zmrzliny za euro a půl! V Pise jsme si dali dvakrát, nešlo odjet jen tak. 🙂
K moři kousek – tak jsme jeli. Po vykoupání jsme se těšili na jídlo, ale znáte Italy. Siesta. S tím by ani Brusel nehnul, naštěstí se ani nesnaží. Restaurace na pláži zavřené, nikde nikdo, zřejmě byli všichni zavření doma nebo se váleli na pláži. Jediná otevřená byla malá pekárna pizzy, kde místní žena v klidu a pohodě připravovala a prodávala pizzu přesně podle vašeho přání. Žádný stres, všechno pomalu a poctivě rukama do opravdové pece, ze které za pět minut vytáhla voňavou a křupavou pizzu. Snědli jsme ji na šutrech u pláže. Nádhera.
Mám pokračovat? Už asi ani ne… 🙂 V pátek jsme se vydali na sagru, což je lokální oslava jídla. Organizátor (zřejmě obec a místní podnikatelé) akci připraví a hlavně uvaří spoustu jídla. Lidi z okolí se sjedou, zaplatí 10€ a vyberou si polévku, první a druhý chod, dostanou navíc ještě předkrm, zákusek a samozřejmě víno (či nealko). Sedí, jedí, kecají a nedůvěřivě pozorují turisty, kteří se přežrali, ale ještě se jim nikam nechce, protože je všechno tak zatraceně dobré… Tématem té „naší“ sagry byly fazole a druhý den jsem si připadal nespolečenský. 🙂
Děcka, bylo to super. Chce to nějaké peníze, ale ty budou a my nebudem. Hranice jsme projeli bez zastavení (žádná uniforma, jen odstavené kamióny), nějaké průkazy chtěli akorát v hotelu, zaručeně italský číšník byl Slovák jak poleno, bankomaty jsou všude a foťáky si užily. A to jsem ještě spoustu věcí vynechal. Prostě – ve světě je sranda. Někam jeďte. 🙂
Více fotek je v galerii, bohužel jsou trochu pomíchané – fotili jsme na dva foťáky a jeden měl blbě čas. 🙁 A oprava se tak nějak úplně nepodařila. Tak je to trochu jako pexeso…
>Jezdí tam každý. Letos snad úplně všichni. I my jsme museli. …
Já si říkal, že se tam tak těšíš :). Doufám, žes tam domluvil alespoň něco menšího, když už jsi tam byl „náhodou“ :).
Hezký zápisek, dík.