Běžte taky do divadla – Zahradní slavnost Václava Havla ve Slezském divadle v Opavě

Včera jsme zahájili (doufám, že bohatou) divadelní sezónu první návštěvou. Slezské divadlo v Opavě se ke dvacátému výročí nabytí svobody rozhodlo uvést hru Václava Havla, která podle kritiků patří mezi první kusy absurdního dramatu v české tvorbě. Zahradní slavnost.

Havla jsem samozřejmě bral jako prezidenta a protože jsme se o něm ve škole učili víceméně formálně, bral jsem ho spíš jako takydramatika – ostatně asi jako většina národa. I ti, kteří ho mají v oblibě, jeho tvorbu zřejmě moc neznají. Ono není odkud. Ačkoliv jsme na střední škole do divadel jezdili, nepamatuju si, že by si některé trouflo nasadit hru prezidenta republiky. A čtěte divadlo z knížek, že. :-/ No zkrátka znám to spíše teoreticky, tohle bylo moje první setkání s Havlovou hrou na scéně.

Na začátku nás do Opavy pozdravil a poděkoval za uvedení: „Váš.. [dramatická pauza] .. Havel.“ „Vašek,“ ozvalo se z hlediště. Měli jsme jakési dojmy, které se občas městem nesou – prostě někomu se hra nelíbí a než tam jdete, dozvíte se, že něco nemusí být úplně v pořádku. Ne vždy je to pravda. Zažil jsem slabá představení „bez varování“, ale také skvělé zážitky (taky bez „varování“). V tomto případě jsme měli povědomí o tom, že to prý zas tak úplně skvělé není. hra je nově nastudovaná, premiéra byla na začátku listopadu.

Výtka ale jednoznačně letí směrem  k divákům – divadlo bylo poloprázdné, bohužel. Hra byla výborná, nastudování se nám líbilo a ke kvalitě nemám žádné připomínky. Hráli nejen osvědčení a oblíbení  herci: Kostas Zerdaloglu, Hana Vaňková, čímdál lepší Jakub Stránský a také perfektní, ale neznámý – tak trochu lidský – Michal Stalmach. (Nevím, kde se vzal, viděl jsem ho myslím poprvé, ale je to výrazná tvář.)

O co zhruba jde. Hugo Pludek se podle rodičů nevěnuje své budoucnosti, což by měl. Jako příslušník střední třídy má podle otcovy teorie budoucnost v podstatě zajištěnu, ale přesto je nutné najít si dobré místo. (Jediné riziko hrozí v případě, že by dorazili Japonci, kteří střední třídu nemají a vytěsnili by ji, takže by po ní ani pes neštěkl.) Ve výběru místa má Hugovi pomoct otcův kamarád z mládí, kterého pozvali na návštěvu. Ten ovšem vůbec nedorazí (je to takové čekání na Godota), protože je na zahradní slavnosti Zahajovačské služby a Likvidačního úřadu. Tam tedy rodiče vyšlou Huga.

Ve společnosti byrokratů zakládajících si na frázích a administrativě si Hugo velmi rychle najdou svou pozici a díky schopnosti přejímat prázdné fráze velmi rychle stoupá po kariérním žebříčku. „A není to příliš formální norma? -Ne! To je normální forma!“ Děj nabývá na absurditě, je založen na úřednické komunikaci, které má i v demokratickém systému příznak jisté úchylnosti – natožpak v systému totalitním. Dneska se můžeme pochechtávat, ale bojácnost a strach čišící z některých promluv byl před více než dvaceti lety až příliš normální. Nevyhrát, ale neprohrát. Nebo trochu vyhrát a trochu prohrát? Hamlet říkal „Být, či nebýt“, Hugo říká „Někdy trochu být a někdy trochu nebýt; pokud chce člověk být, musí někdy taky nebýt.“ Plichta, hlavně nemít názor, nebo ano? Že? Ne, nebo ano?“ Hraje šachy sám se sebou – vždy vyhraje, i když vždy taky prohraje.  Má to ošéfovaný. Zmrd. A daří se mu.

V divadle chyběla divácká atmoška, bylo prostě málo lidí. Škoda. Ale rozhodně to stojí za to – a hlášek je tam dost, až mě překvapily různé konotace, které mi dosud zůstávaly ukryté. Nemůžu si pomoct, vidím jasnou souvislost s Cimrmany – oni to brali hákem, zveličováním, ironií, Havel to bere v rámci žánru vážně. Je mi jasné, že jsou to stejné prostředky s podobným záměrem. Nenapadlo by mě ale, že to mají Cimrmani až tak promakané. Opravdu si myslím, že to vůbec není lidová zábava, ale velmi promyšlené profidivadlo s prvky nejen absurdního dramatu.

Jinými prostředky totiž říkají totéž: „Kouříme? Ne!“ (Havel) – „Máme radost? Máme!“ (JdC). Neuvěřitelně dlouhé recitování stupidních bezobsažných souvětí (Havel) – podrobná předpověď počasí s citováním hodnot tlaku v nížinách a nad mořem (JdC). Dvě různé promluvy propletené do sebe tak, že každá vyplňuje pauzy té druhé – u Havla je to pošťačka, která čte bez hacku a carek telegramy, ale vkládá do toho normální řečí záznam komunikace a svádění, které se tam „nějak dostaly“ na poště při zápisu. U Cimrmanů je tento prostředek použitý třeba v Lijavci, kde si správcová „mezi řečí“ vrchního inspektora všech starobinců stěžuje, že ji posílají pro jídlo postupně, nikoliv naráz.

Ok, uzavřu to, dalo by se o tom spíše kecat než psát. Běžte na Havla – divadlo vola! Tedy – divadlo volá! 🙂