Někdy v roce 2002/2003 jsme v rámci portálu AbcLinuxu.cz připravovali live distribuci Linuxu, tedy takovou, která šla spustit z cédéčka. Tehdy to byl nejpopulárnější způsob, jak si vyzkoušet Linux a propagovat ho.
Projektový software 2003
Práce to byla veliká, dělalo nás na tom několik a všichni jsme se ani neznali – vše probíhalo na dálku. Proto někdo navrhl (mám pocit, že jsem to byl já), že pro evidenci a rozdělování práce musíme používat nějaký software, my kluci od softwaru! Jenže se ukázalo, že to není žádná legrace; najít vhodný, uživatelský přívětivý software s nízkou křivkou zaučení bylo dost problematické, skoro žádné programy nebyly (ano, Basecamp byl ještě na houbách). Nakonec jsme použili WebCollab, poměrně odstrašující aplikaci, která sice splnila svůj účel, ale spolehlivě nás odradila od dalšího používání podobných programů. (To jsme ještě neznali Mantis :-D)
Objevení Redminu
Střih, rok 2009, nastupuji do Liberixu na pozici „ředitel a manažer“. Po zkušenosti ze střední školy a z jedné nejmenované firmy (no jo, QCM) mi bylo jasné, že moje další práce není možná bez softwarové podpory. Taky jsem se chystal na vedení lidí a práci na dálku, prostě to nešlo jinak než najít vhodný software. A tuším, že Milan Kozák se zmínil, že na to něco má a někde už to instaloval. Redmine, software pro projektové řízení.
Nainstaloval ho i pro Liberix a já jsem začal zkoumat jeho možnosti. Byl jsem velmi spokojen, nebyla to sice žádná láska na první pohled, ale software fungoval (a funguje) velmi dobře a spolehlivě. Později jsem ho přestyloval, aby vypadal trochu líp; snad všichni, kdo s ním za ty roky museli pracovat, si na něj zvykli a neměli problém jej používat.
Moje zkušenosti s projektovým řízením a přístupem k věci se tedy datují do roku 2002, kdy jsem je vědomě uplatňoval. Dá se říci, že se víc než deset let považuji za projekťáka-samouka. Nastal čas hledat cestu mezi profíky a zjistit, kde se nacházím.
Hledal jsem školení
Někdy v zimě nebo na jaře 2014 jsem narazil na web, který na rok 2014 sliboval realizaci školení projektového řízení pro normální lidi, tj. nikoliv jen pro korporátní manažery a nikoliv za 20 nebo 30 000, nýbrž za jednotky tisíc. Lektora Miru Vlacha jsem neznal, ale virtuálně jsem „znal“ – díky portálu Na volné noze – jeho bratra Roberta. Takže jsem si řekl, že to bude myšleno vážně a že mě školení zajímá. Zanechal jsem na stránce e-mail a zapomněl.
Někdy v červnu mi přišlo oznámení, že se školení koná v několika termínech a na několika místech a že jsem byl vylosován a dostávám vstup zdarma. Hm, slušné, děkuji, budu rád. Chvilku mi trvalo sladění účasti s narozením Anežky, ale vše se konečně zdařilo a já jsem se 7. a 8. října vydal do Vivy, abych zjistil, jak tedy na tom jsem a co bych se měl doučit. Uvažoval jsem o nějaké formální certifikaci, abych si trochu vylepšil životopis a přichystal se na další profesní obrat, který každých cca pět let dělám.
S projekty souvisejí různá témata
Školení má strukturu a obsah vhodný pro kohokoliv, kdo se projekty zabývá a chce se porovnat či „ukotvit“. Mira sice začal od samotných principů, ale stále dával příležitost k debatě a porovnávání zkušeností – dokázal je ovšem vždycky řídit, takže nedocházelo k tomu, že by se lidi moc rozkecávali (dával jsem si pozor). 😉 Řízení lidí je spjato s typologií osobnosti, psychologií, komunikací, prací se skupinami nebo organizací času… to vše jsme prodiskutovávali, hledali řešení a komentovali své zkušenosti.
Dostali jsme praktické návody a šablony z Banky projektů. Například stručnou kuchařku pro vedení projektu (samo o sobě je to trochu nebezpečné jako všechny „výcucy“, svádí to k paušalizaci) nebo kategorizaci rizik. Další ze šablon se týkala vyhodnocení a měření výstupu projektu, jiná zase sebehodnocení manažera. Skvělý nápad je Projektový dotahovač – najmete si Miru jako hlídače vašich projektových cílů. A pokud nebude mít kapacitu, můžete si koupit koncept a zkusit to s někým ze svého okolí (dotahovač nemusí být odborník na projekty). BTW, koncept jsme na školení získali taky.
Hry jsou základ
Struktura každého dne byla pečlivě projektově řízena a lektor se skupinou dobře pracoval. Po obědě, jak to má být, byly zařazeny hry. První den jsme v sestaveném týmu (jen pro pořádek – samozřejmě, že jsme se do té doby neznali) měli překreslit za daných časových podmínek malý domek na čtyři papíry A3, a to s maximálním zachováním měřítka a detailů. Druhý den jsme zase v jinak sestaveném týmu měli nakoupit materiál a postavit co nejvyšší rozhlednu, která unese hrnek na kafe.
Společná fotka u vítězné stavby
Tahle hra proti spánku patřila k nejlepším okamžikům, a to hlavně proto, že jsem byl ve vítězném týmu. Dobrý pocit ale pramenil z toho, že jsme pracovali efektivně, rychle a velmi levně. Měli jsme prostě dobrý nápad, ověřili jsme hypotézu a dokázali jsme rychle postavit stabilní věž vysokou 110 cm, která neměla konkurenci. Ostatní týmy šly cestou, která mi přišla od počátku nesprávná, ale vlastně už po tomto zjištění nemohly nic dělat. Byla to prostě zmenšená realizace velkých projektů – takhle nějak to bývá v případě Opencard, Blanky, dálnic, kolejí nebo fabrik. Zjistíte, že to jde celé šejdrem, ale už se to nedá zastavit. I tyhle příklady Mira uváděl.
Část dětství a puberty jsem lepil papírové modely a vím, jak se chová papír nebo špejle, když se lepí herkulesem, sekunďákem nebo kanagonem. Naprostá blbost, řeknete si. Jenže člověk pak ví, že dvě špejle napevno prostě jen tak během deseti minut neslepíte. I když jim uděláte koleno, stabilní nebudou. A Eiffelovka jako vzor fakt nefunguje…
Čili ponaučení – v každém úspěšném týmu je potřeba mít startovače, brouka Pytlíka, motivátora, dotahovače, vědce… 🙂 Tohle jsme si procvičili pěkně a byla to zábava. Vlastně škola hrou. Už se to ve školách používá skutečně prakticky, nebo se jen „píšou projekty“?
Dostali jsme hodně materiálů a rad
Celé školení má pevnou strukturu, asi všechny materiály jsme od lektora dostali také mailem (cca 20 souborů). Důležité pro mě byly teoretické a metodické postupy, které se člověk špatně naučí, když je nezná. 🙂 Takže už mám jasno v tom, co je kritická cesta (CPM) nebo WBS a jak je reálně využít. V tomto směru se naplnilo moje očekávání. Taktéž jsem dostal odpovědi na různé otázky, a to nejen od Miry, nýbrž také od kolegyň a kolegů, kteří jsou buď projektoví manažeři nebo vedou firmu a mají tedy spoustu zkušeností. Takže už vím, že nemá smysl snažit se o certifikaci, protože je docela drahá, dočasná a nemám asi šanci ji nějak využít, když mě PM neživí.
V ceně školení bylo kafe a voda na stole, plus nějaké ovoce a buchty – koláče a pak skvělý štrúdl. Oběd byl ve vlastní režii, na dosah jsou dvě restaurace.
Jsem rád, že jsem na školení byl a samozřejmě o to víc, že to byla výhra. Mira není teoretik, má mnoho zkušeností a vhodný odstup, několikrát zmiňoval příklady projektových zadání, která by nepřijal. V kritickém a někdy konzervativním přístupu vidím další přínos, protože s tím mám problém. Uvědomil jsem si opět, že nadšení je třeba krotit. Důležité je stanovit plán a řídit se jím.
Ostatní už přijde samo 🙂 (Bylo to v Big Lebowski, žejo? :-))