Fascinace obalem, problém nás všech

Naše civilizace zajde na obaly. Chcípnete zadušení nějaký sáčkem a pak vás zabalí do igelitu, přelepí izolepou, to abyste nevypadli, a šoupnou do krabice. Tak moc všichni milují obaly, hlavně ty igelitové, že si je určitě vezmou i do hrobu. Jako dřív šperky nebo amulety.

Balení je všude

Všechno je dneska balené. A ne jen jednou. Nejhorší ale je, že je to balené hnusným materiálem, který nám přešel do krve a bez kterého neumíme nic – igelit. Ano, již před třiceti lety zobali vrabci zobali igelitové obaly. A to jsme tehdy žili ve sladké nevědomosti. Igelit je dneska jako voda, vzduch nebo benzín. Neumíme bez něj žít, je všude.

Balení je zázrak

Chápu, že balení věcí je princip, díky kterému můžeme žít tak luxusně. Nemyslím tím jenom IKEA, která ale bezesporu posunula toto odvětví o kus dál. Kdyby nešlo zabalit zboží a poslat do Evropy, ta by nezbohatla. Tím nemyslím dnešní elektronické pitomosti ze Států, ale koření, banány, květiny, textil a diamanty. Prostě základy naší konzumní společnosti, díky tomu se vydělávají peníze. Pochopitelně to funguje i z Evropy, akorát ta posílá maximálně tak zbraně.

Balení je radost

Ale vážně. Jdete si koupit támhle na roh do masny šunku. Dostanete ji v igelitu. Když si koupíte v supermarketu jakékoliv jídlo, třeba kus uzeného, je – kromě toho, že chutná umělohmotně – zabalené v igelitu. Rohlík v Globusu vám prodavačka zabalí do igelitu, čtyři rohlíky = dva igelitové sáčky, jsou totiž malé a víc se do nich nevejde. Globus to vůbec dotáhl asi nejdál – kus sýru vám zabalí do igelitového papíru (horní vrstva papír, spodní igelit), to celé pak do papírového sáčku a u pokladny si to můžete hodit do igelitky. Jsou všude a skoro zadarmo.

Balení je odpad

Přijdete domů a igelitku vyhodíte. Sýr, šunku, cokoliv dáte z igelitu do plastové krabičky a obaly vyhodíte. Jejich životní cyklus, alespoň u uživatele, ten použitelný, skončil. Pokračuje to pak dál, ale to už vidět nechceme. Obaly hážeme do běžného odpadu, často je ani moc třídit nelze. Skončí na skládce; část z nich se rozpadne už za několik let, část ne. Vadí nám to?

Mně strašně.

Balení je nesmrtelné

Tohle se děje pořád. Používám igelitky opakovaně. Koupil jsem v tescu hadrové tašky (mají igelitovou vnitřní stěnu). „Použité“ – jak absurdní výraz pro převoz z obchodu domů – igelitky používáme na tříděný (ano, igelitový a plastový) odpad. Přesto se ty mrchy množí. A když potřebujete slušnou tašku, máte po ruce akorát – igelitku.

Nenávidím igelitky. Ne proto, že to není móda. Proto, že jsou nezničitelné a je jich tolik. U plastových lahví a podobných obalů, které třídím, mám aspoň představu o jejich recyklaci.
U igelitek nevidím nic než jejich let po skládce. A lítají tam dlouho a ještě lítat budou. Jsem divný jenom já, nebo to vadí ještě někomu?