Začátek ledna, venku teplo, stavět bláťuláka ale s dětmi nechcete. Hledáte něco, co má náplň aspoň na půl dne, budou z toho hezké fotky a chvilku se tam musí jet, aby se času spotřebovalo co nejvíc. A nejlíp aby tam někde byla restaurace s obědem, když už to bude výlet (na vaření dneska nebude čas). Tak jsem vymyslel návštěvu Technického muzea Tatra v Kopřivnici.
A byl to výborný nápad! Máme to z Opavy podle map 56 km a 56 minut; František to pravidelně hlídal. Udělali jsme si klučičí výlet a vydali se sami dva. Nikdy jsem tam nebyl, ale cedule nás navedly spolehlivě a jakmile jsme spatřili Slovenskou strelu, bylo jasné, že jsme to našli.
Zaparkovali jsme vedle na parkovišti a vydali se k vlaku, abychom vyfotili první snímky. Oba jsme měli na focení jen mobily, ale nakonec to dneska už není zas takový hendikep. Hlavně František, který má můj starý, ale stále dostatečně funkční mobil HTC Legend z roku 2008, byl spokojený. Mobil pořád fotí, nahrává videa a přehrává je, pořád toho umí dost (nedávno jsem ho použil jako záložní zdroj pro 3G připojení). Franta za celý den nasekal přes 170 fotek, ale sebekriticky přiznal, že některé musíme smazat. 🙂
Vstupné do muzea je pro dospělého 120 korun, děti do šesti let jdou zdarma (čili Frk šel jen tak). Hned u vstupu je obchod, kde lze najít modely, samolepky, trička, hrnky a další klasické suvenýry v dostatečné šíři nabídky. Vše lze koupit také na Tatra e-shopu.
[box title=“Zátopek“ type=“info“] Vedle je expozice Emila Zátopka, kterou si nechávám na jindy, protože nás uvítal motor náklady Tatry a vzápětí pancéřovaná Tatra 613. [/box]
Expozice je samozřejmě vystavěná na chronologickém principu, začíná se tedy založením původní továrny, prvním kočárem bez koní, prvními podvozky, jednoúčelovými vozy a postupně vše směřuje ke zlaté éře dvacátých a třicátých let, kdy bylo možné vytvořit pestrou nabídku pro různé typy zákazníků, různé způsoby využití.
Poválečné studie, prototypy a i sériové stroje se už z dnešního pohledu jeví jako sázka na jistotu – většinu strojů známe díky všeobecnému povědomí. Přitom Hans Ledwinka, hlavní konstruktér, měl jako mnoho lidí dost turbulentní život a to, co dnes vnímáme jako „známé“, musel on a jeho kolegové těžce prosazovat. V té době vzniklo množství legendárních aut; svou slávu získala také díky cestovatelům, z nichž nejznámější, ale nikoliv jediní, jsou pánové Hanzelka a Zikmund. V muzeu je dostatek informací o všech expedicích, při kterých jely do světa tatrovky. Bylo jich opravdu hodně – a to ani nepočítejme závodní výpravy na Rallye Paříž-Dakar. Nebo skutečná „Tatra kolem světa“, můj papírový model z Abíčka. 🙂
V hale s expedičními speciály jsou i historické náklaďáky, některé ještě s řízením vpravo. A spousta podvozků, převodovek, motorů a samozřejmě motorové sáně a drezína. 🙂
V dalším sále najdete průřez dvacátým stoletím – úspěšné vozy, závodní speciály, designové krásky, koncepty pro armádu nebo pokusy o modernizaci osobních aut, která viditelně zastarala. Každopádně jde o úžasnou sbírku krásných strojů. A to včetně dvou letadel nebo ledničky.
Návštěva muzea byl výborný nápad a určitě se tam ještě podíváme. Celá prohlídka trvala zhruba hodinu a půl, ale nestihl jsem číst všechny popisky nebo si pustit všechny videoukázky. Příště.
Pěkná shoda okolností – zrovna startoval 40. ročník Rallye Dakar. Karel Loprais s tatrovkou před třiceti lety vyhrál kategorii kamionů, jeho synovec Aleš vyhrál první etapu letos, 7. ledna 2018.
[box title=“Focení povoleno“ type=“success“] Focení v muzeu je žádoucí, neplatí se za něj a všichni se tak můžou ucvakat. A protože je co fotit, určitě se tam vrátím…[/box]