Karlovy Vary – krtek na MFF

Další den jsme se vydali do Karlových Varů – jednak to bylo „exoticky daleko“, jednak zrovna probíhal filmový festival. Kromě shlédnutí červeného koberce jsem doufal také v nějaký film, ale nijak jsem se v tomto ohledu nepřipravoval, doufal jsem v nějakou milou náhodu. Třeba že uvidím Banderase nebo Malkoviche. Nebo aspoň Barťáka.

Vyrazili jsme směr západ, brzy opustili dálnici a za chvíli se ocitli na jedné z mnoha objížděk, které nás dovedly někam do malých vesnic, kde se kolikrát ani dvě auta nevyhnula. Dokonce jsme byli i v Petrohradu. 🙂 Projeli jsme Krušovice a při pohledu na pivovar jsme si řekli, že nazpátek se ve firemní restauraci stavíme na jídlo.

Karlovy Vary

Přijeli jsme až do centra a podařilo se mi zaparkovat na ulici přímo v centru. Zamířil jsem k automatu a pochopil jsem důvod, proč do něj ten chlapík téměř kope. Hodina stála 30 korun a automat nedával lístky. Všude miliony lidí, tedy turistů, a parkovací automat v centru nefunguje. To je na vraždu. Zvedli jsme kotvy a zamířili jinam – minuli jsme prve parkoviště u autobusového nádraží, tak jsem zamířil tam. Bylo sice samozřejmě přecpané, ale byl tam komunikativní pan ochranka, který pro nás místo našel.

„Vono mu to zás nejde, jóó?“ Ano, nejde; byli jsme ujištěni, že jemu automat jde. Dokonce počkal, až si zajdeme do marketu koupit vodu (=rozměnit peníze). Pak už jsme se konečně vydali na pěší zónu pro první zmrzlinu a pomalu se procourali k Thermalu. Sotva jsme sešli z nábřeží a vydali se směrem k hotelu, začalo pršet (a já debil jsem ty mraky předtím ještě fotil, byla to pěkná kulisa pro barevné fasády domů).

Zkrátím to. Pršet už téměř nepřestalo, zkazilo nám to náladu a především rozbouralo plány. Chcalo prostě tak, že se nedalo nicmoc dělat. Sotva jsem se stihl vyfotit na červeném (nacucaném) koberci. Přesunuli jsme se na kolonádu; pramen 11 – pětadvacet minut čekání, pramen 6 – patnáct minut čekání; Baťa a nákup deštníku. Dvacet minut bez deště, přechod k prameni 2, dvacet minut čekání, jestli to přestane – nepřestalo. Přesun zpět kolem Thermalu na pěší zónu, tam jsme si dali teplou oplatku a podívali se na paní ve výloze, jak je vyrábí. Přesun k autu a pryč někam jinam. Blbý čas, blbé místo. Pak jsem si přečetl, že ve Varech prší pořád. Hm. :-/

Krušovice

Nemohli jsme se dočkat Krušovic a parádního oběda. Na začátku vesnice je motorest s obrovským logem a plechovkou, zastavili jsme. Opět bouda, a to doslova – prázdná bouda, ve které nic nebylo, jen tři stolečky a opuštěný barpult. Druhý stánek se suvenýry zavřený.

Přesun dále do vesnice, jeli jsme po hlavní silnici KV – Praha, hledal jsme ceduli na firemní hospodu. Po chvíli mi došlo, že ji nenajdu, protože tam žádná firemní hospoda není. Vjezd do pivovaru je atraktivní asi jako vjezd do JZD. Uprostřed návsi trůní univerzální hotel, kde zastavují všichni, byl narvaný – auta zájezdy. Ani mě nezajímala kvalita jídla a rychlost obsluhy. Zajeli jsme do druhé uličky, kde bylo vidět logo piva. Bylo připevněné na plotě, z očekávané rodinné hospody či penzionu se vyklubala garáž se slunečníkem.

Zoufalý přesun zpět k hlavní cestě, kde stojí už asi tak dvě stě let hospoda. Cihlová podlaha, špinavé prostředí bez solidnější výbavy, zašité(!!!!) ubrusy, lavice, hluk – auta jezdí za oknem, od stolu asi tři metry. „Dal bych si nealko Krušovice.“ „Nemáme.“ „Vy v Krušovicích nemáte nealko pivo, které se vyrábí tamhle přes cestu?“ „Ne, lidem to nechutná, tak točíme Radegast.“ Přinesla mi ho ve skle Gambrinus.

Běžte do prdele – všichni. Než tam zalezete, zvedněte tu svou a přijeďte na Moravu nebo do Slezska, abyste zjistili, jak má vypadat jídlo a pití v hospodě. Fuj. Česká gastronomie stojí za hovno, potvrzuje se mi to stále. Je to ubohá, podprůměrná hmota bez fantazie a obvykle to přináší zloděj. (Čest výjimkám.)

Do Prahy jsme se vrátili poměrně znechucení, aspoň já. Vzpomínali jsme na Divou Báru. Proč to tak (nebo ještě líp) nejde všude?