Po návštěvě Žižkovského vysílače a Staroměstské radnice jsme se vydali na další z mnoha pražských věží – Petřínskou rozhlednu. Tam jsem dosud nebyl, takže to pro mě byl první zážitek. A dlužno říci, že jsem si po chvíli připadal jako naturalizovaný Pražák: byla neděle, všude proudily davy, voněly párky, dámy pily kávu, pánové důležitě fotili a všichni sledovali lanovou dráhu, která téměř neslyšně plula nahoru a zase dolů. Jedna pražská neděle na Petříně (domorodecky „praská naďala“ ;-))
Osobní
Události, které se týkají mého osobního života
Krtek v Praze – Žižkovský vysílač, Staroměstská radnice
Byl jsem v Praze. Cítíte tu sílu a mocnost, kterou ta věta obsahuje? Já ano. Nevzhlížím ku Praze, není proč. Je to špinavé město plné cizích lidí; máte tam tolik známých, že když tam potřebujete přespat, nikdo vás neubytuje, protože bydlí moc daleko. Všechno je monstrózní, všude jsou uřvaní Italové nebo bezdomovci a každou chvíli potkáte „selebritu“ nebo aspoň televizi. Ale je to halt naše hlavní město, was kann man dagegen tun? Wien ist Wien…
Malování není sranda
Nemyslím tím art, ale malování bytu. Jednou za čas se to halt musí udělat, obzvlášt když sousedce nahoře ušla voda (z pračky). Anebo když se na druhdy bílé stěně objeví borůvkový džus, který když ohřejete, je to polívka. Ohřívat se ale musí mimo stěnu – ale to je předpokládám stejně jasné jako fakt, že borůvkový džus nebo polívka na zeď nepatří. Obsahuje totiž zrníčka.
Babiččino údolí
Prázdniny jsou od toho, aby se výletovalo, takže náš další výlet směřoval do míst, které každý Čech moc dobře zná alespoň z literatury. Muhaha, to byla nadsázka… 😉 Pokud si pamatuju, tak jsem v Ratibořicích dosud nebyl, i když památník zná asi opravdu každý.