Byl jsem v Praze. Cítíte tu sílu a mocnost, kterou ta věta obsahuje? Já ano. Nevzhlížím ku Praze, není proč. Je to špinavé město plné cizích lidí; máte tam tolik známých, že když tam potřebujete přespat, nikdo vás neubytuje, protože bydlí moc daleko. Všechno je monstrózní, všude jsou uřvaní Italové nebo bezdomovci a každou chvíli potkáte „selebritu“ nebo aspoň televizi. Ale je to halt naše hlavní město, was kann man dagegen tun? Wien ist Wien…
Osobní
Události, které se týkají mého osobního života
Malování není sranda
Nemyslím tím art, ale malování bytu. Jednou za čas se to halt musí udělat, obzvlášt když sousedce nahoře ušla voda (z pračky). Anebo když se na druhdy bílé stěně objeví borůvkový džus, který když ohřejete, je to polívka. Ohřívat se ale musí mimo stěnu – ale to je předpokládám stejně jasné jako fakt, že borůvkový džus nebo polívka na zeď nepatří. Obsahuje totiž zrníčka.
Babiččino údolí
Prázdniny jsou od toho, aby se výletovalo, takže náš další výlet směřoval do míst, které každý Čech moc dobře zná alespoň z literatury. Muhaha, to byla nadsázka… 😉 Pokud si pamatuju, tak jsem v Ratibořicích dosud nebyl, i když památník zná asi opravdu každý.
Byl jsem darovat krev – po dlouhé době
Kecal jsem o tom už dlouho, ale až dneska jsem to realizoval. Dotlačila mě k tomu Zuzka, která šla v Praze – bylo by blbé říct, že ne. 🙂 Krev jsem dával od roku 1997 do roku 2002, celkem tuším 14krát. Pak jsem nastoupil na zdravku a jaksi už nebyl čas. Štvalo mě to, ale prostě jsem si ho nenašel. Varování: dlouhý příspěvek.