Stopovat se musí umět

Dneska jsem nějak blbě spal. Vždycky, když jedu do Brna, jsem z toho nervózní. Vstávám dřív než v jiné dny a vydávám se na cestu; dojedu do kanclu, celý den se řeší spousta věcí a pak jedu zpátky. Takže ráno se snažím být tak nějak vyspaný, najezený a oholený. 🙂

Dávám si pozor, aby se mi ta důvěrně známá cesta přes Fulnek, kolem Oder, přes Libavou a pak po dálnici nestala rutinou, takže pořád sleduju, co je kde nového – zejména samozřejmě sleduju cestu; protože i když ji znám, odstavený kamión překvapí vždycky.

Dneska bylo posněženo, Oderské vrchy krásně bílé, v dálce se leskla a spokojeně vykuřovala Ostrava a pražilo na ni slunce. Obec Vrchy jsem překonal a sjel do Fulneku, objel pár zamrzlých aut vyjíždějících ze stran od baráků; baby vezly děcka do školy a snažily se přes zamlžené okno vidět aspoň na druhý konec křižovatky. Nevěřil jsem, jak schopně se umí autobus vytáčet, když mu do cesty uprostřed křižovatky vjede rozespalá ženská v zamrzlém autě. Autobusák na rozdíl od ní viděl dobře. 🙂

Provoz byl ovšem hustý jak mlha nad Rákosníčkovou studánkou. Vyjel jsem z Fulneku a na kopci nad Odrama kamióny, auto za autem. Dárci orgánů spěchali vstříc novým dobrodružstvím, já jsem si nechal umýt sklo od přede mnou jedoucího náklaďáku (=jel jsem za ním). Blížili jsme se ke křižovatce, na které se odbočuje na Odry a kde velká auta mění směr a my fretky řadíme pětku (větší fretky šestku) a hurá do divočiny Libavé.

Za zadkem jsem měl velkou andulku, přede mnou odbočoval náklaďák a dodávka, v přímém pruhu zbylo místo tak akorát na mého korejského drtiče asfaltu, tak jsem si podřadil, podjel víc doprava, prostor dobrý, prošlápl jsem plyn, zařadil čtyřku. Andulka pořád na zadku.

Najednou vidím na pravé krajnici, ještě daleko vpředu, něco zvláštního. Snad postava? V první chvíli – a prisámbohu, že jsem nespal! – mě napadlo, že je to jeptiška. Jo, byla to postava, ale kua jeptiška? Co to je? Velká bílá hlava, tmavá silueta postavy, vpostřed něco světlého. I kdyby to byla jeptiška, tak by byla dost divná, potažmo, co by dělala ráno na kraji zasněženého pole?

Andulka se cpala, ale v protisměru auta, tak jsem řadil pětku a čuměl, co to přede mnou je. Blíží se, je to postava, ještě blíž, není to jeptiška, vole, ještě blíž, je to holka! A drží ceduli a na ní má napsáno Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

…no, debile! Doprčic! Hezká holka, na hlavě bílého kulicha s bambulkama, hnědý kabát, stála tam jak školačka, culila se a na břichu si držela ceduli, že chce do Brna. Skvělá kombinace, hlavně s tím zasněženým polem, ze kterého lezly hnědé hroudy hlíny. Myslím, že nedaleko cvičící armáda nemá zdaleka tak dobré maskování…

„Ale co, bobiny stejně nebereš, leda dvě naráz, je to plémě, nedá se jim věřit.“ „No jo, ale jela do Brna, třeba by se s ní dalo normálně kecat… Ještě hodinu a půl cesty…“ „Kecáš jenom ty, hubu ne-za-vře-šš.“ (To byly koleje, andulka stále za mnou, sakra.) „Otočím to, doleva je poslední odbočka zpátky do Oder, normálně myšku a vrátím se pro ni.“ „Jo? Nejsi ve filmu, srabe. Na to si měkký. Ale schválně, dělej.“

Odbočka se blížila, nic tam nestálo, v protisměru nic, na trojku to zvládnu. V protisměru nic, dobré! Poslední pohled do zrcátka.. ano, protisměr volný, andulka vyrazila. Přesně jak se sluší, do křižovatky, hen hén… A odvaha i možnost je f pdachu.

Holky, stopovat se prostě musí umět.