Byl jsem darovat krev – po dlouhé době

Kecal jsem o tom už dlouho, ale až dneska jsem to realizoval. Dotlačila mě k tomu Zuzka, která šla v Praze – bylo by blbé říct, že ne. 🙂 Krev jsem dával od roku 1997 do roku 2002, celkem tuším 14krát. Pak jsem nastoupil na zdravku a jaksi už nebyl čas. Štvalo mě to, ale prostě jsem si ho nenašel. Varování: dlouhý příspěvek.

Pokud jste zdravý muž či žena, je vám více než osmnáct a méně než šedesát, můžete se stát dárcem krve. Možná vás napadá pár otázek, pokusím se na ně odpovědět, protože se dá říct, že nějaké zkušenosti mám.

Právě jsem ve Wikipedii zjistil, že dnem dárců krve je 14. červen – tak mi to skoro vyšlo. 🙂

Proč dávat krev?

Je nenahraditelná

Je jasné, že krev nelze ničím nahradit a že je stále potřeba. Máme ji v sobě, nelze ji vyrobit, špatně se skladuje (ale do jisté míry to jde). Není možné ji získat jinak než odběrem z těla lidí. Lidské tělo má schopnost krev obnovovat (resp. obnovují se červené krvinky), takže pokud je odebrána, do určité doby se opět vytvoří. Zdravý lidský organismus to přitom neohrozí.

Z toho vyplývá, že pauza mezi odběry musí být taková, aby se krvinky stačily dotvořit a nebylo ohroženo zdraví dárce. V České republice mohou darovat muži krev čtyřikrát ročně, ženy třikrát.

Je to záslužný čin

Ať si každý myslí nebo říká, co chce, zdravotnictví se k dárcům krve chová s úctou. Darování „kusu sebe“ je následováníhodné. To nepíšu proto, jaký jsem hrdina – dárců jsou tisíce (třeba moje mamka darovala snad 40krát). Nemusíte nutně posílat kuřecí esemesky, kupovat si na ulici zbytečné přívěsky na klíče, bojkotovat olympiádu nebo vyvěšovat tibetskou vlajku. Člověkem, „který něco dělá pro dobro světa“, můžete být, když půjdete darovat krev.

Dárci jsou osvobozeni od poplatků a případně mají další výhody. U nás si mohou za každý odběr odepsat 2000 Kč ze základu daně, je jim poskytnuto občerstvení, případně vitamíny (podle zdravotní pojišťovny).

Je to moderní

Když řeknete, že jste dárce krve, lidi to ocení – buď najdete spřízněné duše a můžete si vykládat vtipné historky, jak jste sebou švihli ;-), nebo přimějete někoho dalšího k tomu, aby šel taky darovat.

Opravdu někomu pomůžete

Máte téměř jistotu, že vaše krev opravdu pomůže. Jen ve výjimečných případech je krev znehodnocena; jinak je použita při operacích. Před dvěma týdny jsme viděli nehodu, kdy motorkáři (kluk a mladičká holka) vjelo do cesty auto. Motorka na sračky, oba naštěstí přežili a neměli viditelná zranění. Ale takových případů je více – i když jsou to hazardující trubky, vaše krev jim ten kejhák může zachránit. Nehody prostě patří k životu, ostatně můžou se stát i nám. Pak budeme rádi, když někdo jiný daruje krev, aby nás doktoři dali dohromady.

Pro mě je motivací, jak mi má rodička sdělila, že abych přišel na svět, bylo pár litrů potřeba – aby přežila ona sama. Myslím, že to je dostatečný důvod, abych zvedl prdel a šel nakapat půl litru, potažmo když tak bujím… 😀

Proč nedávat krev?

Zdravotní problémy

Krev nedávejte, pokud máte trvalé zdravotní problémy. To by se mělo zjistit při vstupním vyšetření. Vyplňujete dotazník, hovoříte s lékařem. Odpovídejte podle pravdy, nepřehánějte a už vůbec nelžete. Zamlčení závažných skutečností může být kvalifikováno jako trestný čin – můžete ohrozit život někoho jiného.

Sestra vám odebere vzorek krve, zvážíte se (uá!), promluví s vámi lékař, změří vám tlak a poslechne srdce a tak. A samozřejmě zažertuje: „Prý vážíte 109?“ „Jo, bohužel, ale měl jsem boty.“ „Hmmm… a kde to máte, že to na vás není vidět?“ 😀 Panebože.. musím něco dělat… 😀 Kupodivu jsem nešel se šampuskou přes celou čekárnu, moč se nedává, aspoň v Opě ne.

Netečete

Jsou lidé, kterým krev prostě neteče, zdravím jednu z nich… 😉 Prostě to nende, sestra vám rozpíchá jedno i druhé předloktí, ale prostě ne. Čtvrt hodiny a slabé dvě deci… tudy prostě cesta nevede. I když chcete, tělo to nepovolí a zdravotníci vám to řeknou. Může se to časem změnit, ale to dolování nebývá příjemné.

Chcete si vydělat

Krev nedávejte, pokud chcete vydělat peníze. Finanční motivace je nežádoucí a myslím, že trapná. Pokud jste wohnout a chcete si vydělat, běžte do spermobanky. Zřejmě to bude i příjemnější.. 😉

Vyšetření zdarma

Krev také nedávejte, pokud jste se vrátili/y z Bulharska nebo Itálie a potřebujete testy na všechny ty breberky jako HIV nebo filcky. To je hnusné chování, věřím ale, že takových lidí je minimum. Zkrátka vyšetření před odběrem není určeno pro váš prospěch, ale pro ověření, že je vaše dobrovolně darovaná krev v pořádku.

Kolik se dává, jak dlouho to trvá?

Odebírá se klasický vzorek při vyšetření, ten nepočítám. Při odběru dávají muži obvykle 500 nebo 510 ml, ženy méně, tuším 450 ml – ale je to různé, dával jsem i 470 ml. Krev obvykle nateče během pěti až deseti minut, pomáháte jí svíráním a rozevíráním dlaně (dají vám obvykle balónek nebo houbičku).

Souhrnně

Čtrnáct hodin před odběrem nepijte alkohol, nekuřte, nejezte tučné věci. Pijte vodu, mlíko, čaj, jezte střídmě – měl jsem na večeři chleba se sýrem, šunkou a rajče. Ráno lehce posnídejte! Nechoďte nalačno. Dal jsem si chleba se sýrem, rajče (prostě mi to chutná, no) a hrnek čaje. Na transfúzce pak čtyři sklenice slazeného čaje (bylo tam horko) a rohlík. Nemá smysl dělat hrdinu – pokud se trochu nenajíte a nenapijete, švácnete sebou.

Opavská TS je nová budova, ovšem projektant nedává krev – jinak by vymyslel, jak v čekárně trochu luftovat. Bylo tam teda hodně horko, docela dost lidí, zavřená okna.. K tomu nervozita a hned jsem měl teplotu na 37 stupňů. Musel jsem se trochu uklidnit, hranice je 36,9; jenomže bylo dusno a pod mrakem, chvílemi pršelo.. No každopádně jsem byl vpuštěn a na odběru bylo krásně vyvětráno, ranařky sestry, které si ze všeho dělají srandu a rády si povídají (mám stejné zkušenosti z Břeclavi, kde jsem dávával 1997-2002).

Pak už to byla pohodka, jehla vůbec nebolí, lůžko je polohované na poloposez (nesedíte, neležíte), sestřička vás pořád kontroluje a na něco se ptá a chce si vykládat. Je to prostě příjemné. 🙂

No.. asi jsem napsal vše, co jsem měl na srdci. V září jdu zase.

Vtípek na závěr

Když jsem v roce 1997 šel poprvé, byl jsem ve čtvrťáku na gymplu. Psali jsme tehdy do místních novin – tento fejeton se mi i po 11 letech líbí, tak ho tady uvádím. Jaké to bylo, když jsem byl poprvé darovat krev… 🙂 Bez úprav.

---

Vždyť to nic není !!! (?)

Až se o kousek dál dozvíte, pro co hodlám plýtvat papírem, asi se odvrátíte se slovy : „Taková maličkost, proč o tom vůbec píše?!“ Ale ještě než se odvrátíte, musím vám sdělit, že jsem byl dávat krev. A že to byl zážitek srovnatelný s návštěvou subtropů. Alespoň co se té teploty týče. Tak. A teď můžete (vy co se živíte pouze dáváním krve) klidně otočit na další stránku. Budu tady totiž subjektivně popisovat proces zvaný odběr krve. (Opravdu jen pro silné povahy!)

Podezřelý je už ten začátek. To přijde lístek, na kterém vás žádají, abyste šel darovat krev a už vám diktují, co na večeři. Žádný bůček, žádné pivko na zapití. A ráno na snídani radši vůbec nic. Jak se má člověk potom cítit, když je takhle oslabený?! Na druhou stranu, hřeje jej pomyšlení, že udělá dobrý skutek a že ty jeho až čtyři deci k něčemu budou. (Tohle pomyšlení se mi stalo vírou pevnější než tisíciletá skála ošlehaná větry a mořským příbojem…)

Cestou vlakem jsem byl ještě skálopevně přesvědčen, že vím, co dělám, a že to opravdu chci. Byl jsem přesvědčen dokonce ještě ve dveřích do přijímací místnosti, kdy byla poslední šance změnit rozhodnutí, a do které by slabé povahy neměly vůbec vstupovat. Samozřejmě, že sousloví „slabá povaha“ mi bylo v danou chvíli naprosto, ale naprosto cizí. Přijímacím řízením (jsem zelenáč!) jsem prošel dokonce se sebevědomým (!) úsměvem (!) a tvářil jsem se, že jsem se sem přijel dívat na televizi, a že tu krev jim nechám odkapat během reklamy v Pobřežní hlídce.

Až když se tenká jehla nořila do mé žíly v levé ruce, zapochyboval jsem. Nad kvalitou své krve, nad sebou, nad přesností paní doktorky, nad svými svěrači, nad čistotou podlahy (jestli se moc zašpiním, když spadnu) a nad silou a zručností přítomných sester (jestli mě zvednou, takového chlapa). Kupodivu jsem vstal a odešel. Po svých. Ale něco mi říkalo, že stejně nemám vyhráno. Neměl jsem. V pohodě ukusuji suchý rohlík, zapíjím vlažným čajem a sleduji Džejára. Náhle cítím teplo, jako kdybych dostal kalciovku. Ale byla to tedy koňská dávka, vážení. Polil mě studený pot, pak horko a vše ještě umocňoval pocit, jak si kus kovu razí cestu mým svalstvem. A co teď. Mám se složit hned nebo až potom? Mám se vůbec složit? Proč bych se vlastně skládal? Proč je mi tak špatně? Kde je čerstvý vzduch? Proč je tu tak horko? Je ta Ejpril mrtvá nebo to na Bobyho jenom hraje? Přibližně takové myšlenky se mi honily hlavou, zatímco jsem plaval ve vlastním potu. Konečně jsem zmobilizoval všechny své síly, pokud lze ještě silou nazývat něco tak nepatrného, čím jsem vládl. Zvedl jsem se a potácivou chůzí vpadl do dveří s nápisem WC. Zde jsem „plnými doušky lokal poryvy čerstvého větru z polí“, jak by (třeba) řekl básník. Ve skutečnosti jsem zíral na schody do sklepa, kde někdo kouřil a tázal jsem se Boha, proč jsem takový slaboch, a jestli tím procházejí všichni začínající dárci. Odpověď jsem pochopitelně znal, ale zavřít okno a prostě odejít jsem nedokázal. Tu náhle oběvivší se myšlenku, že naše zdravotnictví moje čtyři deci stejně nezachrání, jsem přes lehkou absenci kyslíku v mozkovně urychleně odehnal a začal jsem si vnucovat jinou : jsem sice chlap, ale tu krev přesto dám. Dali jiní, dám taky. (Na to, jestli přežili, jsem se radši neptal ani sám sebe.)

Naposledy jsem se nadechl, nasadil osvědčený úsměv a vyrazil k lesu, respektive k televizi. Svět se už nehoupal, dostal své správné barvy i teplotu a ta stříkačka už byla také jenom vyčpělá vzpomínka. Další půlhodinu jsem strávil frajerským pokukováním na hodinky, jako že už se nemůžu dočkat. Když mě pak zavolala sestřička do přípravny, byl jsem to opět JÁ. Tvrdý, rozhodný, chladný, koncentrovaný a plný přebytečné krve, která chtěla ven. (Ještě ty Marlbora té idyle chyběly.) Z míry mě nevyvedla ani tři milimetry silná stříkačka, která sloužila už opravdu k odběru. Prý aby to rychleji teklo. Brrr.

Seděl jsem na židli, poslouchal pípání a čekal, až se uvolní lůžko „na levou“. V tu chvíli jsem si připadal jako na trhu. „Na levou, na levou, “ vyvolává jedna. „Na pravou, na pravou, “ vyvolává druhá. „Pani, vy dete na levou? Tak běžte, je tam jedna volná. Já du na pravou.“ Nebo taky jako na nádraží. Konečně se jedna „levá“ uvolnila a já jsem udělal další z životních kroků.

Vykročil jsem. Lehl jsem. (Až teď jsem si uvědomil, že mám špinavé boty.) Čekal jsem. Píchl mě komár. Trochu větší. Mačkal jsem balónek a zíral na strop. Mají tam pavučiny. Pak to píplo. Konec. Čekal jsem „vrtuli“. Nic. Čekal jsem mdloby. Nic. Čekal jsem vratké nohy. Nic. Čekal jsem párek. Byl. A dokonce dva.
Nakonec jsem se shodl se svým slabošským já, že to nestálo za ten tyátr, jenom ty párky jsem snědl opravdu jen taktak,a že příště jdeme zase. Ale asi půjdu sám. „Jeho“ nechám doma. Lidi, dyť to nic není !!!