Babiččino údolí

Prázdniny jsou od toho, aby se výletovalo, takže náš další výlet směřoval do míst, které každý Čech moc dobře zná alespoň z literatury. Muhaha, to byla nadsázka… 😉 Pokud si pamatuju, tak jsem v Ratibořicích dosud nebyl, i když památník zná asi opravdu každý.

Na fotce vypadám jak krtek, protože svítilo přímo do očí. Také na jiných fotkách vypadám jako krtek, protože mám takový obličej. Ale zpět k Babiččině údolí. Všude jsem už před časem četl, jak jsou stavby v dezolátním stavu a hrozí jejich zřícení a nebožka Božka, že rotuje v hrobě…

Všechno je opravené a vypadá k světu. Vůkol rozpíná se divoká, avšak pečlivě ošetřovaná květena inspirující k návštěvám exotických dálav, anžto nejedná se jen o květiny domácké, anóbrž exempláře z ciziny přivezené, zde rozmnožené a udržované. Zkrátka jsou tam nějaké orchideje a spousta jiných barevných kytek, park od zámku (na fotce na něj ukazuji prstem levé ruky přes pravé rameno, konkrétně ukazováčkem) se postupně mění v lesopark.

Před zámkem jsou pečlivě sypané cestičky a pečlivě ometané cedulky zakazující úplně vše, což připomíná tak trochu skanzen, tak trochu jednu velkou hrobku celého příběhu Babičky, resp. života Němcové. „Tudy Barunka (nebo Božena?) chodila za Viktorkou na splav nebo k paní kněžně, podle toho, co znáte.“ „Tyhle stromy jsou tak staré, že ještě pamatují Barunku, ehm, tedy Boženu.“ „Tady tohle je taky tak staré, že to jistě pamatuje…“ ech.. krleš…

Sobota byla pro hodně lidí viditelně časem vhodným k tomu, aby se po návratu z Chorvatska vydali trochu do přírody, což se ovšem zase nevylučuje s hospodou, ve které vyřvávalo nějaké místní karaoke (=místní kapela). Voněly (někomu) buřty, cedule na pivo stála skoro až u památníku, ale tak to asi má být.

V podstatě v davu jsme přišli ke Starému Bělidlu, které vypadá jako … jako .. no prostě opravdu jako z čítanky! Je prostě přesně takové, jak „ho znáte“, i když jste u něj poprvé.

Naproti, za potokem, je svah, kde jsou čtyři úly. Právě tam vyběhla Libuška-Popelka-Barunka a volala čveličkám, že „Babička umřela“. Na první pohled, pokud jste tedy viděli Babičku (Popelka vám teď nepomůže), je vám to místo známé, akorát je nějaké menší než v představách (jak to u nás bývá). V chajdaloupce stojí mladá bobina, která hlídá, abyste ho neukradli, ale ono jde akorát o to, že se podíváte do jedné místnosti a do komory. Skoro všude jsou cedulky, je vidět, že se inspirovali rodným domem Járy da Cimrmana. Dokonce jsou tam vajíčka, která sbírala…hádejte kdo…

„Neřvi jak Viktorka u splavu,“ se říká od dob, kdy tady ta – podle mého vcelku sympatická baba – úpěla na šutrech. Tak tady dostaly iluze na frak – splav je komplet betonový a připomíná spíš boční výpusť z vodní elektrárny než romatické místo národní literatury.

Protože je tam nuda a není na co čučet, koupat se nesmí, chytat ryby taky ne, bo je to ochranné mimopstruhové pásmo, tak všichni fotí vážky. Také jsme fotili vážky. Vypadají jako motýli, takže někteří fotografové si určitě myslí, že fotí motýly. „Halá, Máňo, koukaj, motéle…. A jak se třepotaj.“

Stejnou cestou zpět, ještě k mlýnu. Vyfotil jsem mlýnské kolo, ale nějak není vidět. Jinak mě mlýn moc nenadchnul, ale bude to zřejmě tím, že jsem líný podívat se dovnitř a kecat zvenku umí každý.

Ještě jsem nepsal o psech – těch se letos urodilo ohromné množství a velká část úrody byla k vidění právě v Babiččině údolí. Zpočátku nás obskakovala Barča, tedy berte to ve smyslu, že běhala kolem nás; Barča byla (je)) rhodéský ridgeback, kteří mají na zádech tzv. dýku, kudlu. Je to srst, která roste v protisměru. A jinak jsou to afričtí psové, kteří loví lvy. Barču na další fotce zřejmě neuvidíte, protože se mi ji nepodařilo vyfotit. Podařilo se mi ale cvaknout jedno malé psí tele, nevím ovšem, jaká je to rasa. Všimněte si těch nohou.

Ne, nemyslím tu kérku! 😀 Mluvím o psovi. Tady tohle se tam motalo, nevědělo, kde má předek a kde zadek a čím se chodí napřed. Tak to bralo bokem… 😀 Pak jsme ještě potkali takové ty malé hysterické uječené megery, které řvou na všechno, přitom byste to kýchnutím přerazili. Na následujícím snímku vidíte, jak rozum vlevo ustupuje hysterickému ataku vpravo. Všimněte si, že na velikosti nezáleží. Ta malá nicka pak samozřejmě odběhla s vítězoslavným šklebem „To jsem mu dal(a) do kožichu.“ Kdyby na ně aspoň byly nějaké pastičky nebo kdyby se to dalo aspoň smažit… :-/

Jsme vysíleni, ústupová cesta nalezena, ještě poslední snímky z dálky. Odměna byla velká a hrála všemi barvami a chutěmi. A byla zasloužená, hehe.
Rozmazané je to proto, že jsem měl hlad a hlady se mi třásl i foťák. Tak se neptejte…