Poslední říjnový víkend jsme strávili v Brně u Ivoše a Jany. Byli jsme pozváni, hoštěni a patřičně utaháváni po kulturních a turistických památkách. Kulisu nám dělalo lehce sychravé a vlhké počasí. Řeklo by se listopad, ale ten ještě nezačal. Každopádně léto v háji – což je samozřejmě na fotkách vidět. Jinými slovy – moc se mi nepovedly. 🙂
Punkevní jeskyně
V sobotu jsme po příjezdu zamířili směr Blansko a Punkevní jeskyně. Z parkoviště jezdí „vláček“ a mnohé děti mezi námi se chtěly svézt, nicméně jsme šli vlhkým lesem pěšky. Nebylo to tak daleko, jak jsme slyšeli a za chvilku jsme byli v cíli. Prohlídka začínala.
Když se řekne „Moravský kras„, možná vás napadne „nuda, vopruz“. Není tomu tak – jeskyně vás vcucnou a jen totální ignorant by se nenechal tím klidným a stabilním prostředím uklidnit. Je to prostě uklidňující a fascinující. Ale popis je nuda – zajeďte si tam sami.
Jak jsem psal o tom mizerném počasí, tak to se projevilo hlavně při focení v jeskyních. Fotí se tam samozřejmě naprosto strašně a to pošmourno tomu vůbec nepřidalo. Takže fotky jsou děsné.
Po prohlídce se vyjde na dně Macochy, což je jeden velký pokojíček – je tam klid, vlhko a žádná ozvěna. Přitom je strašně velká a samozřejmě hluboká. Je to matoucí – je vidět všude, všechno vypadá blízko, ale jezírko má plochu 50 metrů čtverečních.
Prohlídka pokračuje do přístavu (ve skále, jak jinak), kam si pro nás přijeli vtipní převozníci. Vydali jsme se po Punkvě, podzemní říčce, po níž má celý komplex jméno. Přírodní divadlo uchvacovalo nadále, chvíli jsem si připadal jako ve filmu, přestával jsem věřit vlastním smyslům. Například po informaci, že kolem nás je dvanáctimetrová hloubka, a to konkrétně šest metrů vlevo a šest vpravo, jsem nevěřil už ničemu… :-d
Převozník byl fakt drsný chlap jako z reklamy na motorovou pilu – když řekl, že si má pravá strana dát pozor na hlavu, tak to myslel vážně. Ještě že jsem strkal hlavu do klína Drahé, představa, že vedle mě sedí německý turista, se mi moc nezdála, i když by do celého divadla možná i zapadla. Převozník se s námi rozloučil slovy „Před námi probleskuje denní světlo a vy máte poslední možnost si u nás na Punkvě rozbít hlavu o strop.“ Bylo to opravdu celé vtipné a svěží, smáli jsme se fakt od srdce. A lodní doprava v podzemí taky stojí za pozorování.
Mohyla míru
Cestu zpátky jsem navrhl přes Mohylu míru, památník Bitvy tří císařů – vyhrál ji Napoleon (nad rakouským a ruským vojskem). Po roce 2000 zde byly zasazeny památné stromy, tráva je nejvíce vyšlapaná před francouzským…
Muzeum (a prodej vstupenek do Mohyly) nám zavřelo doslova před nosem, tak jsme si ji jen obešli a trochu se vyfotili. Fotky jsou trochu lepší, ale výhled žádný.
Vila Tugendhat
Nedělní mikrovýlet měl za cíl světoznámou kulturní památku zapsanou na seznamu UNESCO. Je v dezolátním stavu, který je viditelný zdaleka. Probíhající spor o vlastnictví jí nepřidá.
Vila je zajímavá, koncepce a nápady architekta (který byl ‚vzděláním‘ kameník) upoutají i laiky. Ale genius loci je navždy pryč. Zbývá jen důstojně obnovit a zachránit, co se dá. Linoleum na zemi, vypínače model 1983, vybydlené místnosti a kopie skoro všeho upomínají na fakt, že historie se nedá vrátit. Vila není hrad, rozpadá se. Není to poprvé ani naposledy. Bohužel. Více fotek, v interiérech se fotit nesmí, takže jen exteriéry.
Brňákům díky za pěkný víkend, včetně kvalitního jídla & pití. 🙂 Rádi přijedeme zase… 😎 Muhaha…
Tugendhat se fotit smí, ale je to netriviální to domluvit. Je fakt, že některá technická zařízení z doby první republiky mne překvapují i dnes.