Krtek ve světě – cesta začíná

Téměř celý listopad 2008 jsem byl pryč – na úžasné cestě přes půl světa. V následujících několika záznamech se podělím o některé zážitky, kterých bylo opravdu hodně, protože průměrný člověk prožije podobnou cestu tak zhruba nikdy až jednou za život. Cestování probíhalo od 6. do 28. listopadu 2008, jeho formálním cílem byly Spojené státy, nicméně reálným cílem byla cesta sama. Probíhala totiž pomocí všech dostupných dopravních prostředků hromadné dopravy a vinula se přes mnoho zajímavých míst. Cestopis začíná…

Čtvrtek, 6. listopadu, cestovní horečka vrcholí

Nebyl jsem ani pořádně sbalený, ještě jsem ládoval články na LinuxEXPRES, a honem do Prahy, poprvé Pinďou. Naházel jsem věci do tašky, nakonec jsem toho ani moc nezapomněl. Do Prahy jsem přijel načas, cesta byla velmi příjemná. V Praze byla mlha, prostě listopad. Nemohl jsem najít barák, kde R. a M. bydlí, takže jsem trochu bloudil. Nakonec jsem ale vše našel, pokecali jsme, dali si trochu vína a šli spát. M. vypadala celkem v pořádku a vyrovnaně na to, že se o cestě, kterou R. připravoval dva roky, dozvěděla dnes ráno. 🙂

Pátek, 7. listopadu, odjezd do Frankfurtu

Dopoledne jsme vyrazili do Plzně, kde jsme ve dvanáct hodin nabrali D. Zároveň s jejím příchodem se začaly dít věci jinak. Nemohli jsme otevřít dveře kufru auta, po několika pokusech a čtení v manuálu jsme se rozhodli jet do servisu, kde budou jistě znát tajný univerzální kód a kufr odemknou. M. se tedy jela otočit a když se vrátila, snažili jsme se narvat dovnitř i s D. věcmi. Jen náhodou jsem zkusil zabrat za víko kufru – povolilo. Od té doby jsme fígl „objet blok a zabrat“ používali v přeneseném smyslu docela často – a úspěšně. Kde nepomůže síla, pomůže větší síla… 😉

Cesta do Frankfurtu trvala několik hodin a byla bez problému, ubytovali jsme se v hotelu pro létající turisty, objednali si shuttle (=mikrobus na letiště) na čtvrtou ranní a šli spát. Někteří jsme tedy kecali až do devíti, ale přesto jsme byli potřetí ranní na nohou.

Sobota, 8. listopadu

Lítání a cestování

Busík přijel 4:05 a odvezl nás na monstrózní osvícené letiště. Prošli jsme kontrolou, čekali nějakou dobu a pomalu se nalodili na palubu Boeingu společnosti Air Berlin. Tam se k nám přihlásila první Češka na cestě – letuška Eva. Start k vycházejícímu Slunci nebyl ani tak romantický jako uvolňující – už to začalo, letíme…

Na Mallorce jsme byli chvíli po sýrovém toastu a kávě. Seshora je to oranžová skála, na níž jsou domečky, palmičky, autíčka a cestičky. Vypadalo to pěkně, ale příliš ideálně a trochu nudně. Letiště už nepůsobilo bombasticky jako ve Frankfurtu, už se dalo poznat, jak to funguje, kam kdo jede a s čím.

Přestoupili jsme na let do Barcelony, který měl trvat jen hodinu, ono je to taky jen kousek. Vzápětí po startu jsme dostali pytlík – ne na zvracení, ty už jsou v kapse protějšího sedadla – s vodou a oplatkem. Bylo jasné, že si letu moc neužijeme a že budeme brzy přistávat. Byl to vlastně vnitrostátní let, někteří lidi vypadali, že letí do/z práce. Seděl jsem ve dvacáté řadě a zbývajících cca deset za mnou bylo prázdných. Za chvíli jsme přistáli na šedivém letišti, z dáli se hnala bouřka. Barcelona.

Barcelona

Nějak mi při „těšení se“ unikl fakt, že strávíme víkend v Barceloně. To bych se byl býval těšil mnohem víc. Ale na druhou stranu to zase bylo skvělé překvapení. Taxikář na letišti dlouze zkoumal adresu Hotel Mur-Mar, La Rambla, třikrát si ji zopakoval a pak vyrazil. Nevím, nad čím bádal, když je to hotel v centru centra, nedaleko „královského náměstí“, sochy Kolumba, na hlavním bulváru, který má pro turisty význam jako ulice Unter den Linden, Mariahilferstrasse, Česká, Na Příkopech nebo Ostrožná. Odpověď se nabídla sama, později, při srovnání s jinými taxikáři a dalšími lidmi – byl natvrdlý. A nebyl sám.

Vysadil nás ale před hotelem, kde bujel městský ruch ve své nejjasnější podstatě – stánky s novinami, pouliční umělci, flákači s cigárem, socky s vínem, lidi na kolech, v autech, na bruslích, pěšky, snědí převonění Španělé, načesaní Pákistánci či Indové, černoši, brazilské typy s „afrem“ nebo dredami na hlavě, občas policie.

Hotel vcelku velký, v dolní části stolečková restaurace (stolečky venku). Apartmán, který jsme dostali, byl hrozný. Dvě špinavé místnosti se špinavou koupelnou – komplet bez oken, výhled jen do jakési šachty vnitrobloku.

Líná huba hotové neštěstí, dámy zařídily něco lepšího – skutečné apartmá na střeše s ohromnou terasou a prosklenými dveřmi, byli jsme první obyvatelé! Pohled na Barcelonu mi hned ukázal, že sem se budu chtít vrátit. Připadal jsem si už na počátku jako Willy Fog, i když necestujeme kolem světa. Ale že je Barcelona město moderní podle Verna, mě nenapadlo.

Dominantu pohledu tvoří vysoká stavba, nezjistili jsme, jestli je to běžná budova, nebo souvisí s přístavem. Vlevo od ní jsou dvě rozhledny, spojené – lanovkou! Ta však pokračuje dál směrem doprava, takže vyšší věž tvoří středobod dráhy. Druhá konečná lanovky je na kopci, kde je středověká pevnost, z druhé strany kopce pak obrovský hřbitov, hroby jsou stavěny jako malé hrobky v terasách. Na odlehlé straně kopce vykukuje jehla – úchvatná moderní stavba vybudovaná na počest Olympijských her v roce 1992, tam jsou také sportoviště. (K návštěvě příště.)

Mezi rozhlednami se rozkládá přístav, menší a malé lodě nejsou vidět, ale mastodont typu Navigator of the Seas nebo jiná plavidla společnosti Royal Carribean jsou vidět zdálky a tvoří na čas součást architektury města.

Pod hotelem pulsuje zmiňovaný bulvár, který ústí do kruhového objezdu obepínajícího pomník Kryštofa Kolumba, jenž ukazuje k Novému světu.

Pohled z terasy na druhou stranu, do města, nutí mezi různými vrcholky a střechami hledat nezvykle špičaté, kudrnaté a trochu pichlavé štíty. Netrvá to dlouho a šedá Sagrada Família od Antonia Gaudího na sebe nenápadně upozorní. Chce se do města…

V sobotu jsme tedy vyrazili na „průzkum terénu“, hlavně na jídlo. Nedostali jsme se daleko, ani to nebyl náš záměr – kroky nás dovedly několik bloků od hotelu na půvabné náměstíčko s krásnou kašnou a zajímavými svítilnami – Plaça Reial. Svítilny jsou také dílem Gaudího a bývají na pohlednicích typu „Pozdrav z Barcelony“. Náměstí je lemováno průchody, které slouží obchodům a restauracím – v prostoru jedné z nich jsme se usídlili, abychom si konečně dali něco španělského k jídlu a pití.

Volba padla celkem logicky na pochutinu jménem paella – pánev nejčastěji s rýží (také špagetami), která je zapečená se zeleninou a masem (samozřejmě patřičně ochucená). „Masem“ je obvykle myšleno kuřecí, rybí a potvůrky. Dal jsem si kuřecí, na potvůrky jsem se ještě necítil. Ovšem R. černá paella mě „minimálně zaujala“ (černá barva je tekutina, kterou na svou obranu vypouští sépie – není to jedovaté, voní to po rybě).

Objednali jsme si skvělé osvěžující červené a začalo hromadné ochutnávání. Číšník byl ze staré školy a velmi rychle pochopil, že nás jeho pozornost potěší – staral se tedy pěkně, luskal prsty na své pomocníky a udílel rychlé a jasné pokyny. Krásný cvrkot. Škoda, že z domu to neznáme.

V restauraci jsme pobyli několik hodin, příjemně naladěni na „dovolená“ jsme se vydali do hotelu, cestou jsme ještě stihli koupit sýr, španělský neuzený salám, víno. Co kdyby…

Podobné čtení

Odmaturováno jest! Včera se po čtyřech letech uzavřela důležitá kapitola v životě několika lidí,...mě nevyjímaje. Moje třída odmaturovala a včera byla slavnostně vyřazena ze...středoškolského studia.
Jamendo – fakt skvělá muzika Jamendo (čti [džamendo] - spojení slov jam a...crescendo) je portál nabízející hudbu zdarma. To asi s nikým moc nepohne, zdarma a..."vakcí" je dneska spousta věcí. Jamendo znám už relativně dlouho a nijak moc mě...nezajímalo.

6 komentářů u “Krtek ve světě – cesta začíná

  1. No už se těším na další díl. Tyhle povídání já můžu 🙂

  2. Nádhera, příště si rezervuji místo v kufru… Příběh alá Werichovy Italské prázdniny. A já si říkala, kde je tobě konec 😉

  3. Kua jaký R. a M. to se skoro nedalo číst, jak jsem musel přemýšlet kdo je jaký písmenko. Nejsem stroj… Ty jsi úplnej agent CIA. Vítej zpět, musíme na pivo.

    • > Kua jaký R. a M.

      Prozrazuji, že je to tajný kód pro „Robert a jeho Milá“. Stejně by to časem prasklo.

Komentáře nejsou povoleny.

Pin It on Pinterest