Krokodýli v Everglades, cesta přes Florida Keys na Key West

Příběh začal tady. Po asi deseti minutách jsme projeli už xtou zatáčkou těsně kolem kořenů a stromů rostoucích z vody. Bylo to nezvyklé, ale zas tak žílyrvoucí to nebylo. Chlápek najednou zařval „Here we go“ nebo „olé“ nebo něco úplně jiného. Právě jsme projeli zatáčkou a před námi se otevřela dlouhá vodní cesta. Zatáhl za páku, diesel zařval, člun skočil dopředu, nás to zarazilo dozadu. Připomnělo mi to trochu okamžik, kdy se letadlo odlepí od země. Letěli jsme.

Letěli jsme vodním příkopem a tunelem ze stromů. Lapali jsme po myšlence, mně vůbec nedocházelo, co se děje, chvíli mi trvalo, než nás myšlenka dohonila. Ty vole, to není přírodopisná projížďka, to je, cype, adrenalin!

Motor řval a dával na odiv sílu, která zůstává skryta. Vystřelili jsme z tunelu do volného prostoru – na širou vodní plochu. Člun nečekaně rychle a snadno řezal vodní hladinu a mířil vpřed, přímo na břeh a do keřů. Pár metrů před nimi to kapitán strhl doleva, ubral plyn a člun se rozvibroval energií, která byla dušena otočením. Zbyly za námi vlny, které se rozeběhly po hladině, a špinavá pěna. Ty vole, mazec. Svaly na rukou povolily – už se nemusíme přidržovat tak křečovitě.

Moment překvapení byl dokonalý, pochopitelně jej už nebylo možné zopakovat. Ovšem zajímavé zážitky ještě neskončily. Několik minut jsme projížděli oblast – jakoby autem, ale vlastně po vodě. Hejna ptáků vzlétala a sedala a opět vzlétala. Slunce svítilo, nebe modré, stromy zelené a voda… voda vypadala normálně do té doby, než jsme se dostali několik set metrů za předchozí letící člun. Vrtule vodu propasírovala do vzduchu tak dokonale, že v něm kapičky zůstaly ještě hodně dlouho. Díky tomu jsme zjistili, že to už není voda, i když úplná močka to taky ještě není. Nicméně hnusný hnědý smradlavý roztok to byl. Byl všude po ksichtě a oblečení – jak jsem se díky adrenalinu šklebil, měl jsem ho i v hubě a na zubech… 🙂

Po několika zákrutách jsme dorazili do cípu, kde si dal říct gator. Celkem jsme viděli tři aligátory různého vzhledu, věku a atraktivity. 🙂 Ale stejně to byl zážitek – na dva metry vidíte držku plnou zubů, chladný pohled a přitom nejste v nějaké zoo. No alligators in Czech?

Večeře – sea food

Po ukončení projížďky jsme se šli přes ulici ubytovat – Robert ani netušil, že vybral ubytování bread’n’breakfest přes ulici. Příjemný penzion s bazénem, klimatizací, wifi signálem v jídelně, celkově dost klidné a příjemné ubytování; zdrželi jsme se pouze jednu noc. Po zabydlení jsme se šli projít, zjistili jsme, že místo štěrku se používají škeble a mušle a místo jeřabin nebo jabloní tam rostou kokosáky. Njn, jiný kraj, jiný mrav. 🙂

Hlad zaútočil, nebylo ovšem příliš co vybírat – cedule Sea food na nás křičela už když jsme byli na člunu; bufet stál hned vedle. Ani jsme se moc nebránili a stali se jedinými hosty. Paní šéfová kolem nás začala skákat ihned, jakmile zjistila, že jsme cizinci. Rychle si zjistila, odkud jsme, všechno bylo beatiful a wonderful a holky byly honey a sweetie. A taky hned věděla, co nám nabídnout – ryby. Jídelní lístek byl trochu jednotvárný s ohledem na přípravu – všechno vypadalo fritovaně, smaženě nebo nějak podobně. Marně jsem čekal třeba pečenou rybu, základem byla ryba fritovaná, s hranolkami a colou. Achyo, trochu škoda. Něco jsme si objednali, ovšem milá hostitelka se hned vrátila s tím, že mají čerstvé kraby a že nám je přinese, protože to jsme ještě nejedli.

Rychlým pohledem jsem si ověřil, že ani Robert s Marcelou, ač procestovali kus světa, se s krabem na talíři dosud nesetkali. Všichni jsme byli lehce rozechvělí, jak to bude vypadat, jak to sníme a hlavně – jak to bude chutnat. Uklidňovali jsme se, že to jí spousta lidí, tak to nemůže být hnusné, zároveň nás (tedy: mě určitě) ale naplňovala lehká nervozita, jaké to bude na jazyku.

Za chvíli to paní šéfová přinesla – všechno v plastu: plastové tácky, příbory, hořčice, olej – bluáééé. Klepeta byly nakřápané, ale i tak to hrozilo, že si člověk rozřízne prst nebo jazyk. Klepeto je ze silné skořepiny, vevnitř je plno bílého křehkého masa, které není jako kuře – to je chudé a falešné přirovnání. Maso lze vyloupnout, klepeto rozlomit. Dá to docela práci, takže si člověk to maso nakonec zaslouží. 🙂 Maso nemá výraznou chuť, ale patlat do toho dvacet deka hořčice nebo se nalívat olejem mi fakt na mysl nepřišlo. Kraby (vlastně jen klepeta) jsme snědli rychle a spokojeně jsme se těšili na další chod.

Já jsem si dal rybu, Robert a Dana nějakou speciální polívku, Marcela rybí prsty z ryby. Trochu mě to zklamalo, ryba byla slaná a chutnala jako běžná ryba, hranolky… no.. hranolky. Nahoru cola. Po pravdě nicmoc, zážitek zachránil krab. 🙂 Po jídle jsem se snažil nafotit pár pěkných fotek, ale zas mi to kurňa moc nevyšlo…

Cesta na Key West

Zážitků bylo dost, usnuli jsme rychle, ráno bylo třeba vstávat přesně v nějakou hodinu a vydat se směrem na Key West. Key West je nejjižnější část USA, začíná zde dálnice číslo jedna (US 1), je to vlastně skoro Karibik, je to kousek na Kubu a celkově se jedná o přitažlivý kout země. Vydali jsme se tedy naším Lincolnem na trasu asi čtyřhodinovou, až na samotný jih.

Key West je město na samém konci, leží na stejnojmenném ostrově, jenž je součástí Florida Keys – několika stovek ostrovů. Snad úplně všechny mají v názvu slovo „key“ [kí]. Jsou spojeny zmiňovanou dálnicí, která je tvořena mnoha mosty. Nejznámější z nich je Sedmimílový. Fotky kolem tohoto textu jsou momentky z cesty a po pravdě nevím, jestli jsem je fotil zrovna na tomhle mostě – zajímavých pohledů bylo deset do minuty.

Historka

Ještě za světla, ale už pomalu před večerem – Slunce zde v listopadu zapadá tak kolem 16:30-17:00 – jsme zastavili na jednom z Keys na parkovišti vedle koloniálu. Vedle byl domek, který vypadal jako infokancelář; byli jsme s Danou vysláni, abychom zjistili informace (beztak Robert chtěl, abychom konečně začali spíkovat a abych přestal koktat). Otevřeli jsme dveře, ocitli jsme se ve velké hale – dům tvořil vlastně jen „obal“, vevnitř byl jedna velká aula plná obrazů na stěnách, stojanů s informacemi, stoly a vitrínami. Možná městské muzeum?

„Mladý muži, pojďte sem.“ Roztáhl jsem držku a navodil něco jako úsměv.

„Tady, sem, tady máte sešit, vemte si tužku a napište své jméno – kolik vás je? Jste jen dva? Nebo je vás víc? Napište počet osob a odkud jste. Jak jste přijeli? Předpokládám, že autem. Jaký máte cíl a jak dlouho zdržíte?“

„Promiňte, ale…“

„Stačí příjmení a počet osob, sem do té kolonky. Ale vyplňte to pořádně, chci to mít v pořádku. Slečno, co vy tam tak stojíte, jak dlouho se tady zdržíte? Už máte hotel?“

„Promiňte, já bych…“

„Mám tady nějaké nabídky penzionů a ubytování a taky vás jistě zajímá národní park a možná byste chtěli vidět krokodýly nebo se svést na člunu – to už jste moc jižně, to byste si měli zajet do Everglades, tady ale máme jiné věci. Sem! Do té kolonky! Človeče, pište, co na mě civíte.“

„V Everglades už jsme byli,“ zkusil jsem to z jiné strany.

„Jo? A jak dlouho se zdržíte tady?“ Sakra! „Co je – proč nepíšete?“

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč to mám psát a co to píšu?“

Významný nádech a pohled „vychovatelka->chovanec“.

„Milý mladý muži. Zatímco se tak hloupě ptáte, už jste to mohl mít napsané. Já tady nejsem jen tak! To, co po vás chci, má svůj smysl a nemusíte mít obavu, že by vás to bolelo. Jen to prostě napište, já na to trvám. A proč? To jsou, můj milý, naše statistiky, víte? To my si tak sbíráme údaje a pak je posíláme na radnici, kde se dělají další statistiky a podle toho se rozhoduje, kolik peněz a na co je třeba investovat, aby se u nás turisti měli dobře. Už je to jasné? Tak pište. Z Evropy? No jasně, věděla jsem to hned…“

Další část rozhovoru s bábinkou už reprodukovat nebudu, ale můžu přiznat, že mě svou přepadovkou vykolejila a vůbec jsem nechápal (ač rozuměl). Určitě to byla Mildred, učitelka v důchodu (nebo ve výslužbě?)…

Cíl – Key West

Po moc pěkné cestě jsme dorazili na Key West, „městečka na konci“. Už byl večer (asi 18:30), byli jsme ubytováni v jednom hotýlku (bread’n’breakfest) a poté vyrazili downtown na jídlo. Měl jsem tuším jehněčí na mandarinkách, bylo to fajn, ale už jsem začal pociťovat, že jsem přesycený toho sladkého sirupu, kterým pokapávají všechno maso. Ono je to dobré, protože my to neděláme a neznáme. Ale ten sirup je jen jeden a to maso pak chutná všechno skoro stejně…

Dana si dala v Americe oblíbenou věc (jak jsem pochopil) – Caesar salad. Mně osobně to přišlo jako nudné jídlo, ovšem to jsem se spletl – pak jsme ho různě měli ještě xkrát a pokaždé byl jinak dobrý. Je to zelený salát, kuřecí maso (nejlépe na grilu), „modrý sýr“ (naše niva), chlebové krutony, další dochucení a zelenina. Nevěřil jsem, ale je to nejen velmi chutné, ale i syté. Marcela pak otočila kšiltovku dozadu a houkla na pingla, že chce hambáč a pívo. 🙂

Dělám si srandu – Marcela je kultivovaná žena, hambáč a pívo si objednala s grácií a noblesou.

 

Různé jídlo z celého výletu

 

Podobné čtení

Den otevřených dveří – Slezská Harta LuFa sice včera psal, že je dneska Den bez počítačů a demonstrativně ho proto...dneska asi opravdu nezapne, ale předevčírem byl Světový den vody. (Pěknou Ranní...poznámku na téma Světových dnů měl Ivan Hoffman na Radiožurnále.)
Jamendo – fakt skvělá muzika Jamendo (čti [džamendo] - spojení slov jam a...crescendo) je portál nabízející hudbu zdarma. To asi s nikým moc nepohne, zdarma a..."vakcí" je dneska spousta věcí. Jamendo znám už relativně dlouho a nijak moc mě...nezajímalo.

8 komentářů u „Krokodýli v Everglades, cesta přes Florida Keys na Key West“

  1. Moc díky za pokračování. Pěkné fotky, u snímků jídla se mi sbíhají sliny ..

  2. Musím doplnit, že ten nevinně vypadající kousek masa s brokolicí a bobkem šťouchaných brambor, byl jeden z nejlepších bifteků, co jsem kdy jedl. Brambory (ke kterým mě číšník přemluvil), sice stály za starou belu, ale ani mi to nevadilo, když byl ten steak tak dokonalý. 5 cm vysoký, krvavý, šťavnatý, křupavý a absolutně famózní.

  3. … a já jako kultivovaná žena s kšiltovkou dozadu musím dodat, že ten humburger byl super.

  4. Super videa, to bylo vznasedlo nebo clun? Jsem trosku deformovan, vcera jsem koukal na Viasatu na nejaky vznasedla… 😀

    Krvavy nesnasim. Proti gustu…

  5. to lzap: Možná jsi ještě neměl pořádně připravenej nebo z pořádnýho masa.

    Btw, tak koukám, že jsem o tom bifteku napsal, že byl „křupavý“… asi jsem byl už dost unavený… naštěstí nebyl křupavý, nýbrž křehký.

Komentáře nejsou povoleny.