Málem se mi zastavil procesor

Ještě teď se na mně klepe všechen sulc, něco tak strašného jsem snad ještě nezažil. Myslel jsem, že.. teda vlastně jsem myslet ani nestihl.

Jel jsem z Brna a po výjezdu z Potštátu jsem si řekl, že si nahoře na kopci ulevím. Pomočím, poplivu, pokukám na Ostravu a pak zas pojedu dál. Zastavil jsem tedy u nějaké trafostanice nebo čeho, kde byl asfaltový plac – odbočka ze silnice.

Vylezl jsem z auta, samozřejmě jsem ho zabrzdil a nechal svítit parkovačky, aby bylo vidět. Byla tma jak nad Potštátem. A tam bývá velká tma. Hlavně vítr tam bývá tmavý. Nikde nikdo. Obešel jsem auto, abych viděl na tu Ostravu a chystal jsem se konat.

Zničehonic se zezadu ozvalo dost temné a zlověstné zavrčení a než jsem se stihl vůbec otočit, ze tmy po mně vyskočil vlčák jako prase! Co jako prase.. hovado, velké obrovské, STRAŠNÉ ZVÍŘE! Byl mi minimálně po pás, ale spíš víc, nestihl jsem jsem ho zeptat, protože jsem se tak STRAŠNĚ lekl, že jsem jenom couval a řval na něho – chtěl jsem ho ukecat, jak jinak.

Šel mi po nohách, velká chlupatá stvůra, už jsem přemýšlel, kam mě kousne, co mi vytrhne za maso a kde to bude míň bolet. Lýtko? Stehno? Nebo radši ruku? Tu ne, levou – pravou píšeš, blbče. Řval jsem, řval jsem a couval, vůbec jsem nevěděl, co se děje.

Po chvilce mi došlo, když jsem ho kopl do čumáku, že neútočil, zkoušel to jen tak. Nebyl hladový, byl mohutný a dobře živený. Když jsem ho kopl, stáhl se a se smíchem pozoroval, jak na něho řvu a nadávám mu fakt nepěkně. Doteď nevím, proč jsem na něho řval „Kde máš pána, ty hajzle, co?!“ a proč jsem čekal na odpověď? Čekal jsem, že odněkud vyleze nějaký přiožralý tlustý myslivec nebo někdo.

Nevylezl nikdo, za to já jsem rychle zalezl. A byl jsem moc rád, že jsem si nestihl rozepnout poklopec…