Dovolenou – alespoň její první a tuzemskou část – jsme si naplánovali velmi volně. To znamená, že v první řadě nebyl zcela jasný její cíl, nemluvě o harmonogramu nebo denním programu. Prostě „free ride“ směrem do Čech. Nakonec jsme toho zvládli celkem dost, i když nás provázelo blbé počasí.
Odjezd do Čech
V pátek 3. července jsme vyrazili do východních Čech, kde jsme přespali na chalupě ve Velkém Třebešově. Zvolil jsem na navigaci „romanťickou projížďku“, tzn. že jsme ze Šternberku nejeli ani na Olomouc, ani do Mohelnice, ale přes Uničov, Úsov, Zábřeh, Štíty, Jablonné nad Orlicí, Žamberk, Vamberk, okreskama do Nového Města nad Metují, kolem Rozkoše až do Velkého Třebešova. Cestou jsme viděli spoustu vesnic a zapadlých silniček, pěkných zákoutí, lesů, luk a strání a málem nám došel benzín – nečekal jsem, že tak dlouho nepotkáme benzínku.
Hořice a Miletín
Natrhali jsme trochu třešní, pokecali jsme se sousedem (resp. on s námi) a ráno jsme vyrazili dál – do Hořic. Snad každý si vybaví Hořické trubičky, ovšem málokdo zná (já jsem taky neznal) Miletínské modlitbičky; Miletín je městečko kousek od Hořic, obě potom hledejte severozápadně od Hradce Králové (tedy jihozápadně od Dvora Králově nad Labem, kde jsme byli nedávno, ale nakonec jsem to na blog nepsal). Modlitbičky jsou slepované kousky perníku s mandlí, které symbolizují modlitební knížku kapesního formátu. Tuto cukrovinku nabízel pekař Josef Erben na poutích v Miletíně a protože se cukrovinka uchytila, stala se místní specialitkou. Nicméně Hořické trubičky jsou přece jen známější, mají spoustu výrobců a konala se kvůli nim spousta soudních sporů. Snědli jsme jak trubičky, tak modlitbičky. 🙂
Město kamenné krásy, jak jsou Hořice nazývány díky sochařské a kamenické tradici, nabízí velké množství zajímavých míst a turistických příležitostí. Ostatně mám dojem, že celé východní Čechy mají tento potenciál, každé druhé město nabízí něco zajímavého a originálního.
Navštívili jsme Masarykovu věž samostatnosti, protože i letos nás stále zajímají rozhledny a vyhlídkové věže. Stojí pochopitelně nad městem, přímo u okruhu, kde se jezdí závod 300 zatáček Gustava Havla; zároveň je tam kemp, který ovšem téměř zel prázdnotou. Ve věži je muzeum prvního, druhého i třetího odboje, rozhledna a nahoře hvězdárna.
Jičín
Z Hořic jsme pokračovali do Jičína, města Rumcajsova. Náměstí mi opravdu připomíná to náměstí, které si pamatuju z večerníčků – bylo tedy zachyceno věrně. 🙂 Vylezli jsme na Valdickou bránu, odkud je pěkný výhled do okolí.
Nechápu jednu věc, potvrdila se ještě několikrát: Proč se náměstí opravují v hlavní turistické sezóně? Všude kostky, hromady písku nebo hlíny, vykopané chodníky a zátarasy. Byl zrovna prodloužený víkend, takže se tři dny nic neudělalo – jen turisté museli obcházet staveniště a a ještě si ho „museli“ vyfotit… :-/
Hlad je sviňa, tak jsme si náhodně vybrali jednu restauraci. Náhoda byla zřejmě podplacená, což se také ještě xkrát potvrdilo. Pěkné prostory na dvorku v domě, těšili jsme se na pěkný výběr jídel… Po deseti minutách čekání přiletěl uhoněný číšník, pleskl před nás dva lístky a řekl, že na jídlo se čeká ¾ hodiny. Tak jsme se zvedli a přesunuli se do vedlejší restaurace Divá Bára.
Nebylo tam moc lidí – kupodivu. Číšník nám ihned přinesl jídelní lístky, informoval o denním menu; po chvíli přišla servírka a zeptala se, co jsme si vybrali, odpověděli jsme, že jsme lístky ještě ani neotevřeli. Co si prý tedy dáme k pití – objednali jsme si. Sotva zmizela, prošla kolem její starší kolegyně, znovu se ptala na pití a opět nám řekla, jaké mají denní menu. To už jsme se smáli, ať nás chvíli nechají, že si snad vybereme sami.
Jídelní lístek mají srozumitelný a sliny svolávající… :-p Vybral jsem si „panenku naditou slaninou a sušenými švestkami, s povidlovou omáčkou a dušenou zeleninou“, k tomu mi pak číšník řekl, že si musím dát „pečenou bramboru se zakysanou smetanou, bylinkami a česnekem“, protože jinak to prý nejde. Poslechl jsem ho a nelitoval jsem – tak dobré a „chytré“ jídlo jsem dlouho neměl. Bylo toho dost, ale zároveň jsem nebyl přežraný – na teplou povidlovou omáčku, studenou smetanu a panenku vzpomínám stále. Mňam. Zašpuntovali jsme to luxusní točenou zmrzlinou (černý rybíz a vanilka) v cukrárně, která k restauraci patří také, ale je otevřená do pěší zóny. Začalo pršet.
Směr Kokořínsko
Další naše kilometry se vinuly přes Mladou Boleslav a Mšeno do osady Dražejov (jižně od Dubé, což je jižně od České Lípy) v CHKO Kokořínsko, kde jsme u tety přespali. Dražejov je malá osada; tak malá, že zatím nemá ani záznam ve Wikipedii… 😀 Ovšem prostředí je to krásné, plné romaťických výhledů, cykloturistů a cestovatelských cílů.