Fucking friday

V pátek se mi přihodily takové věci, že to nevymyslíš. Najel jsem už v autě hodně kilometrů, zkoušel jsem to počítat, dostal jsem se někam k dvěma stům tisícům, rámcově. Ale páteční příhoda se řadí do kategorie „Poprvé“ a doufám, že už jich moc nezbývá. To odškrtávání s poznámkou „Jednou to stejně muselo přijít“ mě nebaví.

Jel jsem do Brna. Na deset jsem byl domluvený s Kubou Čížkem v CPressu, pozvali mě na natáčení pořadu Týden Živě. Na půl jedné jsem měl domluvenou schůzku na MUNI. Vyjel jsem normálně docela včas, takže jsem nijak nespěchal. Všude mlha, hnusně. Na dálnici viditelnost tak sto metrů, Olomouc pod deklem ani vidět nebyla. Ještě před Fulnekem jsem vzal benzín, u Olomouce mi došla voda v ostřikovačích. To mě vždycky naštve, jak kdyby to nemohlo dojít už ráno, abych nemusel stavět dvakrát.

Zastavil jsem na benzínce před Vyškovem, těsně před letištěm. Nalil jsem litr vody do nádržky a jel dál. Přejel jsem v mlze letiště (policajti), najel na D1, silný provoz, kamiony, spousta aut. Minul jsem benzínku a projel pod mýtnou branou. Motor přestal táhnout.

Ucítil jsem to hned, ale řekl jsem si, že se mi to zdá. Nezdálo, motor nereagoval na plyn, začal blikat nenáviděný Check. Auto začalo brzdit, Check se rozsvítil. Začal jsem uvažovat, co dál. Jet rovně? Blbost, je mlha, stát na dálnici je pitomost. Zrovna začínal odbočovací pruh vedoucí na Vyškov. Začal jsem odbočovat doprava…

.. motor chcípl. Palubka se rozsvítila – Check, zapalování, airbagy. V ten okamžik mi došlo, že nemám posilovač volantu a na brzdy si budu muset stoupnout. Vletěl jsem do pravotočivého pruhu asi devadesátkou a zjistil jsem, že mám dost velké potíže s autem aspoň trochu zatočit. Motor mě dobrzdil, divil jsem se, že nenaskočil. Zastavil jsem.

Z příručky si pamatuju základní pravidlo, jak postupovat, když se rozsvítí Check. Vypnout motor (to už proběhlo, hehe), vytáhnout klíč ze zapalování, chvilku počkat, vložit, otočit o ten kousek, aby se aktivovala elektronika, otočit. Startér zakvičel a podle zvuku – nejsa odborník na žádný motor – jsem poznal, že je to zlé. Žádný zážeh, jen protáčení. Opakoval jsem to znovu, ale bylo mi jasné, že jsem v pr..uhu na Vyškov a že tam nějakou dobu zůstanu.

Vyštrachal jsem kartičku pojišťovny (před týdnem mi volal pojišťovák a domluvili jsme se, že smlouvu letos beze změny prodloužíme) a vytáhl mobil. Vybitý. Kurvafixdoprdelepráce, včera byl x hodin na USB kabelu, kterým ho dobíjím už x let, protože je to rychlejší než hledat dobíječku. Nicméně jsem to číslo vytočil, co tak jiného dělat. Vysvětlili jsme si, kde je Vyškov, kde Brno a kde Opava. Chlapík slíbil, že pošle odtahovku z Vyškova, že se mi ozve ona a znovu také on.

Stepoval jsem před autem a přemýšlel, komu musím zavolat, než se mi ten krám vybije úplně. Kubovi do Živě. Nebral to. Ivošovi do CPressu, aby jim to aspoň vyřídil. Měls oči na vrch hlavy, co? 😀 Já taky. Vyřízeno. Univerzitu musím stihnout, nemůžu se vymlouvat na takové pitomosti.

Policajti. „Dobrý den, mladý muži, copak nám to tu vyvádíte?“ „Ále, to víte, srandičky, srandičky.“ „Co se stalo?“ „Chcípl mi motor, akorát jsem dojel do toho pruhu.“ „A nejede, vůbec?“ „Ne, ani trochu, “ zakřenil jsem se. „No dobrý, vestu máte, trojúhelník taky… tak hleďte co nejdřív zmizet. Jede pro vás někdo?“ „Jo, odtahovka přes pojišťovnu…“ „Tak jo, tak ať to dobře dopadne, nashle.“

Chtěl se mi z toho všeho odskočit, ale jaksi nebylo kam, leda doslovně skočit ze srázu do pole. Sníh tu měl tak metr. Všiml jsem si, že kousek odtud je telefon. Dobré, až se ten bazmek vybije, tak nemusím stavět auta. Čas se začínal táhnout. Došlo mi, že mám v autě nabíječku na navigaci, která má malý USB port a že by tak šlo dobít mobil. Napojil jsem to, otočil klíčkem a .. nic. Některá elektronika je fakt debilní. Začal jsem plánovat odkud, kdy a komu zavolat.

Začal jsem se nudit, tak nezbylo než hledat plácek. Sotva jsem ho našel,dorazili (jiní) policajti. „Vy jste tu ještě?“ „Nóó… mě to tu baví.“ „Co s tím máte?“ „Vypadl mi motor, nejde to nastartovat, víc z toho nepoznám. “ „Takže ani ťuk?“ „Ne, nechytá se.“ „No víte co.. ten trojúhelník si dejte víc dopředu, před tu zatáčku. Tak nashle.“ Zatáčka mírná, přehledná, ale poslechl jsem. Některé kamiony to fakt řezaly.

Za chvíli přijel borec s Touaregem a plošinou a natáhl Kalose nahoru. Odvezl mě na první benzínku, kde jsme zkusili nastartovat – marně. Volal borec z pojišťovny, jestli prý už odtah přijel. Taky mi začal vysvětlovat, že do Opavy bych si odtah musel zaplatit, protože za těch 2219 Kč mě můžou nechat odtáhnout do Brna (nebo samozřejmě nechat ve Vyškově). Poděkoval jsem mu, že do Opavy rozhodně ne a že se to muší vyřešit tady.

Bob (odtahovák) mě tedy vezl přes Vyškov do servisu a začal vykládat o tom, jak ho dálnice živí. Dovezl mě, sundal a jel „ke Slovnaftce, kde je fauvéčko a só tam švestky“. Chlapi dali Kalose na zvedák a jak postupně přicházeli, tak  se postupně ptali „Co se stalo?“ Větu už jsem měl naučenó, tak jsem ji furt dokola opakoval. Přidával jsem postupně informace o tom, že jsem byl před měsícem na výměně hlavy (motoru, ne své ;-)) a že to dělal autorizovaný servis. „No… je autorizované servis a autorizované servis… vime, ne.“ Víme.

Nikdo zatím nevěděl, co s tím je. Poslední z rychlých testů bylo vymontování svíček. Hned první se ukázala jako zásah do černého. Zbytek, který chybí, je samozřejmě rozšmelcovaný v motoru.

Pokračování příště. Jen napovím, že jsem volal do onoho autorizovaného servisu a reklamoval opravu. O tom, jak se Kalos dostane do Opavy, kdo to zaplatí a jak dopadne oprava, čtěte v dalších dílech.  A co mobil – vydržel celý den, nebo mi přivodil další problémy? Jak jsem se dostal domů? Bude nové auto? Nebo nový motor? Nebo vše dopadne jinak a auto zůstane ve Vyškově? A co na to Jan Tleskač?