Anna 11. března – Slezské divadlo v Opavě

Jedenáctého března 2004 zahynulo v Madridu při teroristickém útoku 191 lidí, cca 1800 jich bylo zraněno. Teroristi zaútočili na vlaky v ranní špičce, zřejmě proto, aby demonstrovali svou moc co nejbrutálnějším způsobem. Rok poté se ve španělských divadlech hrálo jedenáct her, které byly vzpomínkou na událost. Jednu z nich má v repertoáru i Slezské divadlo – Anna 11. března.

Název mi nebyl srozumitelný, ale pochopit se dá velmi rychle, když znáte klíč. Ve hře hraje pět hereček a tři z nich se jmenují Anna, protože „on má Anny rád“. Matka Anna leží na nemocniční posteli a vykládá si se svým synem. Sice se jmenuje Anjelo, ale žádný andílek to není. Jeho milenka – Anna – mu zrovna volá do práce (což on nemá rád), aby zjistila, kde je. Jeho žena Anna zatím přichází do čekárny v nemocnici, kde dostane igelitový pytel s jeho věcmi. Nic to neznamená, takový dostávají všichni příbuzní, kteří tam přišli.

Je dopoledne, 11.3.2004 a teroristi právě zabili v Madridu skoro dvě stovky lidí.

Rozehrává se příběh kolem jednoho muže, který se stal aktérem okamžiku, jenž pohnul dějinami. Milenka Anna mu volá a zkouší různé techniky, jak jej donutit k reakci. Vyčítá, vyhrožuje, odlehčuje, omlouvá se, vyznává se, prosí. Její telefon však nezvoní. To její hovory zvoní v jeho telefonu – v igelitovém pytli v čekárně, kde se vrývá do mozku Anny, jeho ženy. Tuší už dlouho, že má milenku, ale proč volá zrovna teď, v této chvíli? Ve chvíli, kdy ona sedí a čeká, jestli se ozve mužský, nebo ženský hlas. Vypozorovala, že ženský hlas je život – jen ranění. Mužský hlas je smrt. Místnost číslo dvě, místnost čísla jedna. Vysvětlila to Irině, Rumunce, která rozumí každé desáté slovo a žmoulá zkrvavené montérky svého syna, který jen pracoval a je moc hodný syn. Pokud vás zavolá žena, žije.

Telefon zase zvoní, ale Anna ho nechce zvednout. Irina je obětavá, i když španělsky moc neumí, chce pomoci a chce (musí?) mluvit. Stiskla by tlačítko, protože to zvonění je nesnesitelné. Na druhém konci ale nikdo nemluví, Anna to položila.

Matka Anna vzpomíná díky růžové pilulce, kdy je svět hezčí, že syna počala pozdě. Bylo jí 39 a byla to náhoda. Patnáct let byla neplodná a že by zrovna tehdy, když její muž neměl žádnou milenku a „potřeboval odložit náklad do její vyschlé nádoby“ otěhotněla? Zázrak. Bůh jí seslal Anjela. A ono je to vlastně dneska, 11. září, 40 let, co ho počala… Zázrak..

Pořád se neozývá, Anna stále volá; měla by jít do práce, ale nemůže. Proč sakra nemá ten mobil, proč ho odmítala?! Říkal jí, že si ho má pořídit – mohla s ním teď mluvit. Takhle musí sedět u telefonu, který ne a ne zazvonit.

Ozývá se ženský hlas a žádá příbuzné, aby se dostavili do místnosti číslo dvě. Irina pláče, Bůh slyšel. Anno, hodně štěstí.

Anna opět cítí tu slabost, která ji zasáhla ráno. Víte, Julie, matka vždycky cítí, když její dítě pláče.

Ozývá se hlas. Anna zvedá telefon a hovoří s Annou.

Teroristi, Julie? Co to říkali v rádiu? Nechci mluvit s tím, jak vy říkáte, doktorem. Vím, že je to psycholog. A neříkejte mi doňa, nejsem ani tak stará, ani študovaná…

Poměrně dlouho jsem v divadle nezakusil opravdový prožitek. Dneska ano. Hra je výborná a opavská inscenace taky. Trochu jsem se lekl, když jsem uviděl pět hereček. Měl jsem strach z hysterie, přehrávání, psychoanalýzy nekonečných zákoutí vrstevnaté ženské duše. Napsala žena, režírovala žena ( Jana Janěková, brněnská herecká hvězda v dobrém slova smyslu), hraje pět žen.

Je to skvělé.

Žádná hysterie, žádné ječení, žádné přehrávání. Hodina a půl napětí a opravdových pocitů, které jsem si nemusel představovat, proto jsem je zažíval. Trocha dojetí, ale ne vydírání. Vidíte manželku, kterou ten její chlap podvádí, ona ho chce vykopnout z baráku, ale strašně se o něho bojí, protože tím vlakem jel. Kdyby ho ráno nezdržela hádkou, jel dřív a byl teď  v práci.

Milenka, která ho chce pro sebe, bojí se reakce manželky, nechce být ta špatná a zlá, protože se „jen zamilovala“.  Volala k nim domů, zvedla to jeho malá dcera, která není ve škole. Proč není ve škole? Co dělá doma a proč je tam s ní babička? Ani představit se nemůže…

Matka, která ví, že všechno hezké už bylo a vykládá sestřičce, co za něco stálo a co ne, aby ulevila duši a srdci, protože tuší („měla jsem ráno zlé tušení“), že něco špatného ještě přijde.

Vše končí promítačkou fotek z následků útoků, ale nejedná se o americký kečup, přeslazený, červený a táhlý. Zní krásná píseň, až po chvíli jsem si uvědomil, že ji zpívá Anna-milenka. (Další bod pro Hanu Briešťanskou.) Hra končí, bohužel to nejde poznat, protože je to napínavé a scéna nepotemní. Až se objeví první z hereček s úsměvem, tak to všem dojde.

Potlesk byl krátký a vlažný, tleskal bych víc. Málo lidí, konec března, spousta předplatitelů (čti „důchodců“). To představení si zaslouží víc. Tímto zápisem posílám díky do Slezského.

Použité fotky pocházejí ze stránek Slezského divadla: Paloma Pedrero – ANNA 11. BŘEZNA . Na posledních dvou je autorka hry Paloma Pedrero na slavnostní premiéře. Doporučuji přečíst její vyjádření na stránce hry.

Podobné čtení

Hudba z Archive.org zdarma – Global Funk Archive.org je archiv internetu - od roku 1999...poctivě ukládá významná data, která na netu existují. Toto úložiště je...členěno do několika sekcí, mmj. obsahuje také knihy, videa, archiv webových stránek...a  hudbu. A o této části se chci zmínit v tomto zápisku.
Hláska: rozhledna v srdci Opavy Hláska je stavba hodná svého jména. Tyčí se uprostřed Opavy už několik staletí....Menší část své existence plní funkci sídla magistrátu. Radnice nemohla být lépe...zvolena či vybrána: Hláska je srdcem Opavy. Jak místně, stojí v samotném centru a...tvoří jeho přirozené jádro, tak organizačně - donedávna zde sídlilo množství...magistrátních odborů, které už jsou všechny přestěhovány na...Krnovskou, kde vznikl úřednický "kampus". Když se řekne "Hláska", každý ví....Jak jinak by se měly jmenovat "městské" noviny? Jistě, Hláska.

4 komentáře u “Anna 11. března – Slezské divadlo v Opavě”

  1. díky za to, co jste napsal. jsem ráda, že se mi do češtiny podařilo zprostředkovat originál a že to na vás zapůsobilo stejně silně jako na Španěly.

  2. …a to jsem vás ani nezmínil, že? Říká se, že dobrý překlad není vidět a slyšet. Tak to je možná dobré hodnocení – celý dojem byl vynikající a překladatelku člověk jen tuší…

    (A díky za reakci, nenapadlo by mě, že sem najdete cestu… ;-))

  3. Hráli jsme toto představení 31.října 2010 v Praze v Divadle pod Palmovkou na XV.ročníku přehlídky mimopražských divadel. (Hraji nejstarší Annu – matku.) Tuto hru jsem zkoušela velmi ráda, s paní režisérkou Janěkovou se výborně spolupracuje. My, co v tomto představení „jedeme“, nemůžeme posoudit výsledek, ale slova, která jste o našem představení napsal přesně vystihují to, co paní režisérka Janěková zamýšlela, máme být autentické, přirozené jako život sám. Upřímný a uznalý potlesk odborníků a milovníků divadla na přehlídce v Praze potvrdil vaše slova – představení se nám povedlo. Cením si úspěchu o to víc, že dnes, když jdu jako divák do leckterého divadla podívat se na kolegy, často ani nepochopím, o čem se vlastně hraje. Na jevišti se objevují zbytečné efekty i afekty, nesmyslné schválnosti a marně hledám příčinu a ptám se PROČ? Vážím si Vašich slov o to víc, že to byla pravděpodobně moje poslední role na jevišti (jsem už v důchodu a jen občas si na mne v divadle vzpomenou.) Po více než 50. letech se těžko odchází z jeviště, hrát mě baví čím dál víc… asi je to i tím, že čím dál víc toho vím i o životě…

  4. Jsem rád, že jsem na představení byl a taky vám přeju, že vás i v Praze ocenili (byť v Opavě byl tehdy potlesk opravdu slabý). Stále si ten zážitek ze hry uchovávám a pamatuji.

    Díky za komentář a věřím, že vám divadlo bude dělat radost dál…

Komentáře nejsou povoleny.

Pin It on Pinterest