Přistání v Tel Avivu, snídaně u Středozemního moře, cesta přes Jeruzalém do Ein Gedi u Mrtvého moře

V Tel Avivu jsme přístáli o půl třetí (mezitím se posunul čas o hodinu vpřed) a čekali jsme druhou část přijímací procedury, kde hrozí také to, že vás vrátí. Ovšem celník mrknul na pasy, položil čtyři obecné otázky („husband and wife“) a popřál pěkný zážitek v Izraeli.

Hledání cesty z letiště

Hala byla plná lidí a vše vypadalo skvěle. Jenže bylo půl třetí ráno a potřebovali jsme zjistit, odkud jede autobus, který nás zaveze do historického přístavu Jaffa, okolo něhož kdysi vznikl Tel Aviv. Chtěli jsme se smočit ve Středozemním moři.

Odchytil nás spolucestující, který s námi přiletěl. Kam prý chceme. Mou průpovídku, že chceme do Jaffy (Joffy nebo „džafy“ – výslovnost se lišila zřejmě podle etnického původu mluvčího) a chceme tam strávit den, mile odmaskoval tím, že jsou jiné možnosti než spát na pláži. Pětkou na autobusové nádraží a tam jiným busem do Jaffy. Ale nevěděl, odkud pětka jede. Šli jsme se zeptat do informací, ale protivná slečna netušila, že tam taková linka jezdí. Trvalo nám asi dvě hodiny, než jsme zjistili, že

• pětka je místní shuttle bus, který sváží lidi mezi terminály a na autobusové nádraží nejede
• směrem k autobusáku nás zaveze [jiná] pětka, a to tak, že musíme přestoupit za letištěm
• všechny přímé linky jedou jinam a taxíky (a šeruty) do Jeruzaléma
• opravdu nezjistíme, kdy pětka jede, dokud nepojede

Není pětka jako pětka

Pětka jela v pět. Nebyli jsme přímo na zastávce, tak prohučela kolem. Druhá jela za dvacet minut a skutečně nás naložila s tím, že jedeme směr autobusové nádraží, ale musíme přestoupit. Společně s námi se nalodila podobně zmatená slečna jedoucí pro změnu do Jeruzaléma.

Pětka – ač to nebyl shuttle – objela několik zastávek v prostorách letiště, na jedné z nich řidič vysadil slečnu se slovy, že tady ji nabere bus do Jeruzaléma. Trochu jsme ji litovali, přece jen to není žádné terno – cizí země, půl šesté ráno, křižovatka kdesi za letištěm, nikde nikdo a nevíte, co vlastně máte čekat. Snad to zvládla.

Nás vysadil stejným způsobem na další křižovatce-zastávce.

Kdyby vás zajímalo, jako vypadají jízdní řády na zastávkách, tak obvykle nijak. Velkým úspěchem je, když jsou na budce nebo stojanu čísla linek, která tudy možná někdy aspoň jednou projedou. Pokud by snad byla zastávka s jízdním řádem (několik jsme jich ve městě viděli), pak jsou samozřejmě hebrejsky.

Nicméně autobus po pár minutách skutečně přijel a zavezl nás na nové autobusové nádraží v Tel Avivu. Nové bylo už dvacet let. Sedmipatrový betonový kolos uprostřed svahu a obklopený boudami, domečky a různými poloskládkami. U vchodu první z mnoha kontrol – hledal jsem klíček, igelitů kolem kufrů už jsme se mezitím zbavili. Chlápek prošmátral kufry, je pravda, že to dělal bez emocí a opatrně – zvykli jsme si na to, opakovalo se to pravidelně.

Cesta do Jaffy

Další desítky minut nám trvalo, než jsme zjistili, která linka nás zaveze někam do Jaffy (nevěděli jsme, na jakou zastávku vlastně chceme ;-)) a než jsme ten autobus v sedmipatrovém baráku s desítkami stanovišť vůbec našli. Podotýkám, že odjezdové časy se pohybují v rozmezí „právě odjel“ až „pojede za dvě hodiny“. Ale zdařilo se, nacpali jsme se do busu, kde seděly dětičky jedoucí do školy a důchodci jedoucí – nevím kam.

V okamžiku, kdy jsem z busu zahlédl moře a cedule na domech už nějakou dobu ukazovaly „Jaffa St.“, jsme vystoupili. Do ranní dopravní zácpy, vykládání zboží, hloučků lidí na ulicích a počínajícího horka. Bylo půl osmé a začala na nás padat krize. Přešli jsme kopeček a před námi se zapyšnilo Středozemní moře. Musel jsem se namazat opalovacím krémem (a to pak opakovaně, blé).

Došlo nám, že dneska se bude spát až v druhé části dne a představa o odpočinku na pláži byla naivní. Vydali jsme se hledat snídani. Jedno bistro na starém mole nenabízelo zrovna typické ranní pochoutky, ale čerstvý pomerančový džus a skvělé izraelské (tedy v tomto případě arabské) kafe mě zas trochu nastartovaly.

A konečně směr Jeruzalém

Drobné komplikace s hledáním zastávky autobusu, který nás odveze zpět na nové autobusové nádraží, přeskočím. Dorazili jsme tam, opět se nechali prohledat stejným chlapem a opět jsme se jali hledat autobus, tentokrát do Jeruzaléma. Informační kancelář opět moc nepomohla, ale když nás dva řidiči nezávisle poslali na jinou linku a dokonce uvedli i patro, měli jsme vyhráno. Našli, naložili, nastoupili, koupili, odjeli.

Za necelou hodinu cesty jsme byli na autobusovém nádraží v Jeruzalémě, které bylo přece jen vstřícnější – bylo tam hodně fast foodů (samozřejmě nemyslím americké) a pekáren. Zde už byly pořádné digitální informační tabule s platnými údaji a příčetní pracovníci informací. Tady už bylo snadné zjistit, který autobus nás zaveze do Ein Gedi.

Z Jeruzaléma do Ein Gedi, k Mrtvému moři

Cestou jsme viděli Jeruzalém, zlatou mešitu Al Aksá, poušť, beduíny a velbloudy (ty jsem v zamyšlení přehlédl :-)), spoustu palem a Mrtvé moře. Po silnici 90 jsme přijížděli ze severu do oázy Ein Gedi.

Má čtyři zastávky, nepodařilo se nám řidiči vysvětlit, že nám má zastavit na té první a že druhá vlastně taky není k zahození. Když jsme v hotelu na třetí zastávce zjistili, že to skutečně není náš cíl, řidič sklapl a za komentářů celého osazenstva autobusu, se kterým se posledních deset minut dohadoval, nás zavezl zpátky na druhou zastávku, za což ho pasažérky pochválily.

Doškobrtali jsme se po rozpálené silnici (která je chápána jako dálnice) do hostelu a bez komplikací se ubytovali, rezervace byla platná. Podepsal jsem účet a PIN zapomněl. Zuzka si nám cestou slíbila, že se ještě dnes zajdeme podívat na pláž.

V pokoji jsme se pokochali výhledem na Mrtvé moře, zapnuli klimatizaci a vzbudili se druhý den při východu Slunce.

Příště už nebudu psát chronologicky, ale začnu konečně o jídle. Dozvíte se, co je to pořádný hummus.