Senátní volby jsme odvolili, byť úspěch by se nedostavil ani v případě, že by mnou volený kandidát zvolen byl. Ale nešť, je třeba zřejmě padnout hubou až zem. O politice psát nechci. Šli jsme volit jako spořádaná rodinka, tentokrát bez kočárku – se šátkem. A nosičem nebyla Zuzka, nýbrž poprvé veřejně já.
Zubily se na mě hned první tři baby, které jsme potkali na prvních třiceti metrech. Zuzka mi řekla, že jsem teď pro ženy mnohem zajímavější (František má prý tuto výhodu jen tím, že se narodil a slintá mi na límec). Když jsme přišli do volební místnosti, v níže seděla volební komise, tvořená ve většině ženami, pozdravili jsme.
Odpovědí bylo „Jé, miminko!“ Ťuťuňuňu, ukažte nám ho, je to kluk? Jé, ten je krásný…
Komise roztála, já jsem obcházel členky s Frantíkem na pupku a ukazoval, jaký je to fešák. Měl k tomu dost rezervovaný po.. postoj ne… pohled. Ale většina komise byla naměkko a srdečně nás zdravila, když jsme místnost opouštěli. Stará mladá, všechny byly z kluka naměkko.
Tak takové pro nás bylo druhé kolo senátních voleb…
Výborný postřeh, taky si myslím, že chlap s miminkem na zádech nebo na břichu má najednou více důvěry a prestiže, jen aby to nezjistili příští kandidáti a nestalo se to součástí volební kampaně:-)