Výlet do Austrálie: Krátce v Hongkongu a přílet do Sydney

Naše cesta do Austrálie začala na pražském letišti: odletěli jsme na londýnský Heathrow a odtud do Hong Kongu. Ten vypadá z evropské perspektivy „už docela blízko“ od Austrálie, ale cesta odtud do Sydney byla časově stejně dlouhá jako z Londýna do Hongkongu.

Z Londýna jsme neviděli nic – jak přeneseně, tak doslova. Z letadla byly vidět jen mraky a mezi nimi kousky zemského povrchu. Přiletěli jsme v pozdním odpoledni a odlétali jsme v noci. Cesta s Cathay Pacific byla příjemná, jen nechápu, proč musí být v letadle zima – všude jede klimatizace naplno, spíše chlazení. Nabídka filmů dostatečná a aktuální, jídlo taky docela dobré.

Spát v dopravních prostředcích neumím, takže jsem těch skoro 11 hodin nějak protrpěl s vědomím, že mě to čeká ještě jednou. Kupodivu jsem „ráno“ sice byl nevyspalý, ale ne výrazně unavený nebo rozmlácený. Ale opět – tělo si to vybere, až bude potřebovat. Časový posun byl tuším o osm hodin.

V Hong Kongu jsme měli cca 12 hodin času, takže jsme vyrazili do města; odlet byl plánován na půlnoc. Vlakem jsme odjeli do města (cesta asi 20 minut) a na terminálu si vzali taxíka, aby nás odvezl na trhy. Ty nejlepší měly začínat v šest večer, takže jsme šli na jídlo a courali se po ulicích.

Pak začala být zima a pak začalo pršet. Ulice nám začaly splývat a plánek začal být nějak nesrozumitelný. Trhy už nás dávno přestaly zajímat.

Ujal se nás nějaký týpek a posadil nás městský autobus. Ten nás půl hodiny vezl na stanici, kde měl být přípoj zpět na terminál, kam jsme přijeli a odkud jezdil vlak na letiště. Nevěděli jsme ovšem, jakým prostředkem se na terminál máme dopravit (vlak, autobus?) a kde ho tam vlastně hledat. Více méně náhodou jsme si všimli projíždějícího autobusu, který měl uvedeno, že na terminál pojede. Doběhli jsme ho, řidič otevřel dveře… vystoupil a odešel.

Z jízdního řádu vyplynulo, že bus jezdí jen párkrát denně, že pojede za 15 minut, ale jízda trvá skoro 3/4 hodiny, což už začínalo nabourávat časový plán (ještě stále pak zbývalo dopravit se na letiště, spoléhali jsme přitom na to, že vlaky jezdí aspoň co půlhodiny).

Opravdu to trvalo přes 40 minut. Přijeli jsme na terminál a po chvilce rychlého přesunu (už jsme to tam přece znali z rána) jsme se dostali na správný perón ve správném směru. Přijížděl nějaký vlak. Zřízenec k nám přiskočil, dali jsme mu tři lístky, které jsme ráno koupili a dva z nich jsem při výstupu na turniketech „pípnul“. Jeden jsem ošulil.

Zřízenec přiložil jeden lístek ke čtečce. Červená stopka. Přiložil druhý. Červená stopka. Dveře u vlaku začaly pískat, nikde nikdo, všichni už uvnitř. Chlápek přiložil poslední lístek, zelená, turniket se otevřel. „Go go go“ utíkali jsme do zavírajících se vlakových dveří. Čidlo zabralo, vletěli jsme dovnitř, vlak se rozjel.

Ještěže máme všechno tak naplánované.

Z loňské návštěvy Tokia jsme si totiž odnesli zkušenost, že lístky je nutné při opouštění stanice „odpípnout“, protože mají dva stavy – pro cestu tam a pro cestu zpět. Pokud bychom ho chtěli znovu použít a nebyl by správně odpípnutý, znamená to, že ta předchozí jízda byla načerno.

A přesně to se teď stalo – při ranní jízdě jsem jeden lístek neznehodnotil a jel jsem tedy načerno. A teď odpoledne jsme jeli tři lidi na jeden lístek, který byl – jak vyplývá z toho, že ty ostatní dva už byly neplatné – určený pouze pro jeden směr… Ano, koupili jsme si špatné lístky, přišli pozdě a nakonec jsme ještě jeli načerno.

[box title=“Sorry“ type=“info“] Vůbec na to nejsem hrdý a doufám, že to nečte nikdo z dopravních podniků města Hong Kongu. Kdyby ano, jízdné samozřejmě doplatím.[/box]

Letadlo jsme stihli. Cathay Pacific ovšem zakázaly vzít si jakékoliv tekutiny na palubu, tedy i ty, které jsme si koupili v prostoru odbavení. To nás trochu namíchly.

Nalodili jsme se a čekali na start. Kapitán ohlásil problém s palivem a že na tom pracují.

Pracovali bezmála dvě hodiny. Od půlnoci do skoro dvou hodin jsme seděli v letadle a na ranveji. Viděl jsem první díl seriálu Designated Survivor, záběry kola a ranveje z venkovní kamery a spící lidi okolo. Po těch dvou hodinách závadu opravili a vydali jsme se do výšek.

Let trval asi devět hodin, už jsem o čase ztratil přehled. Chvilkama jsem chtěl ležet na zemi, nebo se zavěsit ke stropu. Už jsme fakt nevěděl, jak se tam poskládat.

Na letišti v Sydney, které je překvapivě malé oproti nafouklým letištním kolosům, které jsem zatím navštívil, jsme se dali dohromady u kafe a sendvičů a koupili jsme si místní SIM kartu, abychom byli online (50 dolarů a 25 GB dat na měsíc). Prodejce nás upozornil, že bude fungovat klidně až čtyři hodiny po aktivaci.
Při té příležitosti jsme zjistili, že nám chybí jeden mobil.

Vylučovací metodou jsme dospěli k závěru, že zůstal v kapse sedadla před vámi. Ano, ta blbá hláška, kterou slyšíte v každém dálkovém dopravním prostředku, nezafungovala.

Robert se tedy vydal hledat kancelář pro ztráty a nálezy, o které mu na informacích řekli, že tady žádná není. Hlídal jsem kufry, takže to mám zprostředkovaně, ale prý to nakonec byly bílé, nijak neoznačené dveře v nenápadné chodbě. Mobil byl zhruba do dvou hodin zpátky v batohu. Další zkušenost, kterou vlastně ani tak moc nechcete zažít.

Pak už zbývalo stále méně úkolů, které bylo potřeba ten den ještě udělat.

V autopůjčovně Hertz pro nás nakonec měli auto, dokonce jsme se naskládali a já jsem byl schopen ho správně ovládat. Vyrazili jsme ze Sydney do nepříliš vzdáleného (cca 60 km) předměstí Wollongong, kde jsme měli rezervované ubytování v turistické osadě Corrimal Beach​ Tourist Park.

Zaplatili jsme a ubytovali jsme se v chatě, za písečnou dunou porostlou chráněnou faunou šumělo moře. Oživili jsme SIM kartu, aby co nejdříve fungovala.

Nespal jsem asi 20 000 km, takže po asi dvou dnech konečně sprcha a šel bych hned spát, kdyby nebylo potřeba vyřešit ještě jeden úkol.

Hlad.

Nejedli jsme pár hodin od sendviče na letišti a to se blbě usíná.

Robert se rozhodl pro na první pohled snadné řešení – objednáme pizzu. V areálu je wifi, tak našel nejbližší pizzerii a vyplnil objednávkový formulář. Na konci procesu zjistil, že musí zadat celou adresu, kam se má pizza doručit, a turistický areál tam vložit nešlo.

SIM karta už naštěstí fungovala, takže Robert mohl do pizzerie zavolat a ujistit se, že nám pizzu dovezou. Ano, to není problém, přivezou. Objednáno, začali jsme čekat.

No jo, ale nemáme peníze, v autě kartou asi nezaplatíme…

Telefonát. Můžeme vám zaplatit kartou předem? Neberete karty vůbec, aha. Ne, nemáme peníze, dneska jsme přiletěli.

Kousek od nás je prý benzínka a tam je bankomat. Až řidič pizzu přiveze, zaveze někoho z nás (mě) k bankomatu, vyberem peníze, pak mě přiveze zpátky, vyrovnáme se a hotovo.

Začalo pršet.

Roberte, já pro ty prachy zajedu, nebudeme tady tři čtvrtě hodiny sedět jak trubky a čekat bez peněz na pizzu.

Tak jsme si na mobilu našli cestu, sedl jsem do auta a za deštivé noci se vydal vybrat peníze.

Největší problém byl najet správně na kruhový objezd, zatím jsem jich zleva moc neprojel. Zvykám si. Byl jsem zpátky za deset minut, pizza dojela za půlhodiny a chlapík byl rád, že v tom dešti nikam nemusí. Nacpali jsme se pizzou a konečně jsem si mohl jít lehnout. Byla skoro půlnoc.

Austrálie čeká.