Rekonstrukce bytu – papírování, bourání, stavění, vybírání a hádání

Seriál má pokračovat, tak tedy další díl ze ságy Rekonstrukce bytu. Naše hrdiny jsme opustili v okamžiku, kdy se přestěhovali do dočasného bytu, který začal být posléze nazýván squatem. Není kam se vrátit, zdi padly, nastoupila hrubá síla, vajgly a drsná mluva.

Minulý článek skončil tím, že se začíná bourat – chvilku trvalo, asi čtrnáct dní, než se vše rozeběhlo. Snažili jsme se totiž vybalancovat výši rozpočtu – nechali jsme z něj vyškrtnout ještě další dodávky a rozhodli jsme se je do rozpočtu nezařadit. Jde např. o dodávku dveří. Doufali jsme, že tak budeme mít nad penězi větší kontrolu – každou subdodávku jsme pak museli sami vyjednat a podepsat. To bychom dělali i tak, ale takhle máme jasno, co kolik stojí.

Bourání, likvidace

Během tří dnů byl byt vybouraný a omítky, které se měly obnovit, „sundané“. Proběhl kontrolní den, kde se ujasnilo, jak moc budou srovnány zdi, které jsou křivé, jaké materiály a stavební postupy na ně budou použity, jakým způsobem se opraví „prokreslený“ strop (panely se pohybují a je tam stále čára), jak se ukotví posuvné dveře a jejich kufry, do kterých zajíždí, jak bude vedeno potrubí vzduchotechniky, jak se budou řešit podlahy (oproti plánům nebude možné použít vylití betonem), jak a kde budou přívody vody a odpady a množství dalších věcí.

Elektrikář začal s prací ihned, prošli jsme společně byt a s plánem v ruce jsem ukázal, kde mají být zásuvky, vypínače a jaké; taky jsme určili „topologii“ počítačové sítě.

Detail: Zásuvky nad sebou nejsou totéž, co zásuvky vedle sebe. Dvě zásuvky nejsou totéž, co dvojzásuvka. Drobnosti, ale důležité.

Jakmile se vyboural otvor ve zdi pro dveře, ve zdi, kterou jsem chtěl původně úplně zrušit, ukázalo se, že jsou tam hodně nekvalitní cihly – na kant a navíc jsou duté. Švára, který bude dělat kuchyň, se jenom smál, pak zvážněl, řekl nám, kolik ta linka bude vážit a začali jsme řešit, jak do duté cihly pomocí hmoždinek uchytit několik set kilo.

Zeď šla dolů a z bytu se stal apartmán bez příček.

Konečně stavění

Začal cvrkot, trochu mi splývá posloupnost a pořadí. Jako jednu z prvních věcí jsme museli vyřešit dveře, jejichž výroba trvá minimálně osm týdnů. Majitel firmy předal kontakty na nás svým subdodavatelům, kteří se nám začali ozývat. My jsme si vše samozřejmě ověřovali na internetu a konzultacemi se stavebním dozorem a všemi lidmi, kteří se k tomu či onomu chtěli nějak vyjádřit (za což jim patří díky). Přestal jsem sledovat linuxové novinky a začal jsem ještě více číst Onu iDnes, rubriky o bytech, přestavbách a návrzích. Plynule jsem přešel k vaření, což mi až tak moc nevadí, patchwork a diety jsem ale zavrhl; naštěstí se ozval Ivan a začaly se psát knihy (o tom jindy).

Nejvíc mi vadí vybírání barev a materiálů z miliardy možností a tvarů. To je fakt hnusný opruz; děkuji všem, kteří nabídli jenom několik možností. U dveří Sapeli jsme se shodli na barvě, materiál jsme si nechali poradit, kování se dalo ošahat, takže výběr byl poměrně snadný. Peklo se nazývá obklady.

Obklady, dlaždice, kachle

Něco strašného. Byli jsme v deseti obchodech – a to nejsou rohlíkárny, ale obrovské haly plné všeho, co jste do včerejška ani neznali. Neexistuje standard ani norma – možné je vše. Ani se mi o tom nechce psát: najdete si pěknou barvu, ale pak zjistíte, že už se nevyrábí nebo není od „kvalitního“ výrobce nebo je mimo edici a nejde ji kombinovat nebo má odlesky nebo je matná nebo kluzká nebo drahá. Když si navyknete na dělení „dlaždice jsou na zem a kachličky na stěnu“, přijdete do obchodu, kde mají dlaždice na stěně. Když vyberete odstín na zem a dva na stěnu, zeptá se vás někdo, co bude za linkou – dřevo, nebo dlaždice? Když řeknete, že dlaždice, hned víte, že ta pečlivě vybraná barva tam být nemůže, protože splyne s linkou a bude to hnusné. Znovu.

Zkrátka – doufám, že už máme konečně vybrané a nebudeme se k tomu nedejbože příštích dvacet let vracet.

Dál, stále dál

Chvilku je klid, chlapi makají a vy se můžete v klidu soustředit na hádky ohledně spotřeby elektřiny u myčky, spotřeby elektřiny u bojleru, spotřeby vody u myčky, hlasitosti pračky, myčky a sušičky (kterou beztak budeme kupovat „až někdy“), svítivosti úsporných žárovek nebo zářivek a hlasitosti digestoře. Stále čtete testy, případně rovnou předplatíte časopis, abyste si mohli číst recenze digestoří také před spaním (tento čas býval neekonomicky nevyužitý). Ovšem to nejlepší se teprve blíží – bude pomalu třeba objednat kuchyň – tedy shodnout se na její struktuře. Boj je dlouhý a sveřepý a táhne se dlouho jako červená nit celým naším příběhem. Dojde také na věci, jako je směnný obchod – „Nebudou skříňky až nahoru? Budeš to tam ale uklízet!“ „Ok, klidně.“

Máte v kuchyni skříňky až po strop? Proč?

Není čas přemýšlet, je nutné vybrat a objednat světla, hovoříte tedy s prodavačkou o charakteristice různých typů svítidel a žárovek. Ani po předání informací dále do firmy nemáte oddechu – je nezbytné – cože, už?! – vybrat typ podlahových krytin. Jejich výroba a dovoz také chvíli trvá, tak vzhůru do jiné části města za umělcem-řemeslníkem. Přednáška o typech podlahových krytin, přednáška o kobercích, přednáška o linoleu a marmoleu..uff, stačí. Víc nechceme.

Koberce krásné a věřím, že i kvalitní. Bereme si vzorník, na výběru se shodneme ve squatu. Při příští schůzce, kdy jsme jeli vzorník vrátit a objednat typ a množství krytin, jsme vzorník nechali doma. Moc vtipné. (Pomíjím hledání domu s pomocí navigace v autě.)

Kuchyně

Krize, představy se liší. Přesněji řečeno – představy všech tří stran (Z., mé, výrobce) se liší. Přeměřování v bytě, zakreslování, focení. Návštěva u výrobce, konzultace, objednáváme, ale stále není jasno se spotřebiči. Podle čeho sakra vybrat spotřebiče? A vybírat kusově, nebo jednu značku? Koupit na vlastní triko, nebo si dát poradit od výrobce kuchyně? Asi nejtěžší část – obrovské kvantum informací a požadavků, nevíte, co upřednostnit a proč. Spotřebu? Hlučnost? Barvu? Značku? Cenu? Nevím.

Jsme za polovinou

Po zhruba měsíci, jehož průběh jsem se snažil naznačit, je byt ve stavu, kdy už se pomalu nemůžeme dočkat, protože vidíme pokroky. Příčka ze sádrokartonu stojí a vytvořila ložnici a pokoj, je hotová fajnová omítka, pokládají se podlahy a izolace, hotové jsou přívody a odpady vody, elektřina je rozvedená, kufry pro posuvné dveře upevněné, připravená je vzduchotechnika. Dveře ve výrobě, světla, podlahové krytiny a kuchyně jsou objednané. Zmizela špinavá zedničina a dělají se „jemnější“ práce. Další díl zas někdy – až bude o čem. 🙂

Mohlo by vás zajímat

(Jitko, čteš?)

• Projekt a dokumentace nás přišel na cca 30 000 Kč. Dva návrhy (10 000), všechny možné štemply, kolky, žádosti a potvrzení, administrace, dopravné a další náklady. Přesně si stanovte – položku od položky – co firma udělá a co uděláte vy. Stačí jen komunikační šum a řešíte nepříjemný problém (=několik tisíc korun). Člověk z firmy ty lemply na úřadech prudí – přesto si v klidu odejdou v pracovní době z pracoviště. Nicméně máte někoho, kdo jim volá a nedá pokoj – pak mu za to zaplatíte; nebo musíte volat sami. Trvalo to cca 14 dnů a výsledkem byl papír Souhlas s provedením ohlášené stavby – původně se počítalo se stavebním povolením, ale cedulku za oknem nemáme.
• Na stavebním úřadu ukecávejte, měla by za vás kopat firma, pokud jí za to platíte. Výklad zákonů a vyhlášek je různý, navíc panuje všeobecný bordel a svévole úředníků. Tlačte na minimální povinnosti – sousedy ve vedlejším vchodě vaše rekonstrukce nezajímá, pokud vás úřednice bude nutit, abyste sehnali jejich podpisy, hledejte cesty, jak z toho ven (nemyslím úplatky, ale trvalou komunikaci a tlak). Nezajímá to ani sousedy o dvě patra níž, pokud je byt váš, je to vaše věc – proč si přidávat práci.
• Najděte si stavební dozor nebo alespoň nechte návrh rozpočtu zkontrolovat někým, kdo si najde čas vše propočítat a trochu tomu rozumí. Hodí se tátové, strejdové nebo třeba dědové (bývají důslední) 🙂 Stavební dozor si vezme třeba 350 korun na hodinu (za celou dobu trvání projektu třeba cca 8000), ale ušetří vám peníze při realizaci, navrhne lepší řešení a myslí do budoucna. Ano, znají se mezi sebou všichni, ale profík se chová profesionálně. My jsme měli štěstí – pan „dozor“ neměl problém navrhnout řešení, které nechtěl nikdo říkat nahlas. Stále funguje něco jako profesní čest – jeho názor byl akceptován a další činnosti podle toho upraveny. Funguje to.
• Ptejte se jako debil, když na věc přijde. Oni zas nerozumí Linuxu nebo logopedii. Kritizujte, nechte si vysvětlit. Důvěřujte, ale prověřujte. Zas ale nebuďte paranoidní – pokud jste neměli smůlu na grázly, průměrná firma si myslím zákazníka cení. Když u nich protočíte půl mega, měli by. 🙂
• Pobavte se s chlapama na place, spoustu věcí vidí jinak a můžou mít pravdu. Pokud spolu dělají přes patnáct let a postavili stovky koupelen, má smysl je poslouchat. Nasaďte na ně sousedku. Ona se nebude nudit a vy budete mít čerstvé informace. Oni to budou muset přežít.
• Důležité – nekupujte nic velkého sami, platíte 19% daň, kdežto firma vám to může vyúčtovat v zakázce daněné pouze 9% procenty. Od ledna bude daň 10% – doufám, že to stihneme letos…