Lubomír Štrougal – Paměti a úvahy

Před časem jsem si v Praze na Novém Smíchově koupil pár knížek a mezi nimi také paměti Lubomíra Štrougala, komunistického politika, který strávil ve vrcholných funkcích velkou část své kariéry, vedl několik ministerstev a v letech 1970-88 (!!!) byl předsedou vlády ČSSR.

Zrádnost ideologií a lidí, kteří jim věří nebo je prosazují, spočívá v důvěryhodnosti a ve falešném pocitu, že „takhle to má být“. V tomto ohledu naplňuje Štrougalův pohled zpět představu o tom, jak vypadají vzpomínky politika. Není to moje oblast, takže nemám s čím srovnávat, ale jako čtenář jsem nabyl dojmu, že z hlediska formálního mají vzpomínky opravdu amatérský charakter. Není to prostě velká osobnost – ani se tak neprezentuje. To je zřejmě jediná rovina knihy, kterou autorovi věřím a chápu ji jako upřímnou. Jako „sepisovatel“ je podprůměrný, skáče v letech a v dějových linkách, není schopen myšlenku udržet, místy ani opustit – ach, jak výstižně to Cimrmani zachytili (Dnes měl pohřeb Smoljak, poznámka do budoucnosti. :-()

Své aktivity popisuje jakoby objektivně bez větších subjektivních prožitků, až s chladným odstupem – ale spíše místy nudně. Obhajuje mnohé činy partaje (měnovou reformu, resp. Zápotockého), naopak přiznává, že padesátá léta byla plná unáhlených rozhodnutí a křivd. Ale lítost mu nevěřím, i když na tom neměl osobní podíl, stranu podporoval celý svůj život. Dokonce uvádí, že i on byl postižen měnovou reformou – prodal motorku za 22 000 korun, těsně před reformou. Za polovinu peněz dostal v Českých Budějovicích den po vyhlášení reformy v hospodě na náměstí rajskou a deset knedlíků.

Bez masa.

Ach, jak dojemné a lidové.

Své nástupy do funkcí popisuje věcně a celkem bez emocí. Jak to komunisti rádi dělají, zdůrazňuje množství práce v terénu a s obyčejnými lidmi. Zajímavé pasáže, ovšem stále autocenzurované, se týkají vztahu s dalšími politiky, zejména s Husákem, s nímž se pracovně setkával od padesátých let. „Československou cestu“ popisuje od roku 1948 jako sovětský diktát, na který měli členové strany nebo politici pramalý vliv. To je pro mě nejméně pochopitelná rovina celé knihy.

Štrougal totiž také používá oblíbené „oni“. To mě mate. Byl komunista, byl ve straně, dokonce v ústředním výboru, přesto operuje pojmy „bylo rozhodnuto“, „provedlo se/neprovedlo se“.  Doufal jsem, že v tomto ohledu se dozvím víc, ale Štrougal samozřejmě nadále věří svým ideálům, takže skutečná fakta nelze očekávat. Jistou sebereflexi projevuje, ale stále je to v duchu plurálu – „my, strana, zvolení lidem k vedení této země“. Na lidi pohlíží socialistickou rétorikou jako na „lid“, zcela pomíjí existenci individualit, ale to se dalo čekat, komunismus to má v zadání. Dneska už opravdu srandovně vyznívají některá slova a slovní spojení, i když je mi jasné, že tehdy to byla běžná rétorika a k smíchu to nebylo – lidospráva, imperialismus, noví kapitalisté, stranický aparát a další.

Štrougal se samozřejmě vypořádává se současným politickým systémem a chápe to opět čistě politicky. Nevidí osobní svobody a rizika, argumentuje zadlužením státu, nedostatečnými sociálními jistotami, riziky na pracovním trhu a orientací na euroatlantické organizace a státy. To se očekávat dá, ale absence toho individuálního pohledu mě přece jen překvapuje – stále vidí lid, nikoliv ego. Je to prostě člověk, který věří ideologii a nevymaní se z toho. Nelze očekávat, že by oceňoval osobní svobody.

Přiznává, že vnitřní trh a maloobchod trestuhodně podcenili, což vedlo k nespokojenosti. Ovšem možnosti cestování, studia cizích jazyků nebo zaměstnání kdekoliv ve světě zcela pomíjí – stále operuje (napadá mě: „jako Paroubek“) tzv. obyčejným člověkem, který potřebuje, aby mu stát zajistil práci. Chápu, že takoví lidé jsou a budou, ale je tady velká část populace, která stát v tomto ohledu nechce a práci si zajistí sama. Tento pohled je mu zcela cizí a naprosto se v jeho úvahách neobjevuje – vše přepočítává na obecné statistiky ohledně bydlení, sociálního zajištění, obchodu a služeb. Nic víc. Sociální architekt.

Knihu nelze zachytit do recenze, moc mi to nejde. Přečtěte si ji, jako literatura faktu je to zajímavé. Nedozvíte se nic šokujícího, jako žánrový exemplář je to podprůměrné, ale je pohled do hlavy člověka, který vedl stát dvacet let a asi čtyřicet let se na jeho směřování podílel. A v tomto ohledu je to přínosné. Uvědomíte si, že už jsme si na svobodu zvykli. Naštěstí.

Štrougal, Lubomír. Paměti a úvahy. Nakladatelství Epocha, s.r.o. 368 stran. ISBN 978-80-7425-026-2.

Ke čtení:

9 komentářů u „Lubomír Štrougal – Paměti a úvahy“

  1. Ahoj autore :). No já tu knihu četl a zdá se že jsme oba četli úplně jinou knihu :-D. Jsi-li opravdový dogmatik, a z Tvého textu to jasně vyplývá, nemá smysl aby jsi jí vůbec četl. Kdo ale hledá myšlenky a fakta, byť podané samým představitelem své doby, má jedinečnou možnost vstoupit do světa myšlenek a úvah politika spolupodílejícíhose (ať se Ti to líbí, nebo ne) na historii naší země. Já v knize několik zajímavých úvah našel. Chtěl bych ale upozornit že z mého pohledu nešlo o politicky motivovanou rétoriku a pokud jsou zmiňovány pojmy společenských uspořádání, jsou podle mne uváděny pouze jako terminus technicus, jako odlišení tehdejšího dvoupolaritního vnímání světa. Naopak kniha je podle mne napsána z profesního pohledu politika, který měl ve své pravomoci výkonné ekonomické funkce, bezpečnostní složky a vedení vlády. Vzhledem k absenci podobných publikací by jsme spíš měli být vděčni za vydání takové knihy ať si o ní myslí kdokoli cokoli, nebo zda je z historického pohledu neúplná.

  2. Vážení přátelé.
    Nyní po dvaceti letech vidíme, že L. štrougal měl jako znalec nejen politiky, ale i praktického života na vše vcelku správný názor a v lecčems má stoprocentní pravdu…
    Současná doba pro obyčejné lidi je opravdovým neštěstím a takováto svoboda je jim skutečně k ničemu a místo front na banány zde stojíme fronty na úřadech práce bez naděje na slušné povolání a trochu jistoty v budoucnosti.
    Současní politici a jejich systém, zákulisní mafie, které politiku ovládají, ti přivedli náš stát na práh bankrotu a největšího marasmu!
    Více asi není třeba dále komentovat a každý soudný člověk si na věc jistě udělá názor sám…

  3. Co se tak bavím s lidmi různých názorů a věků, téměř každý obhajuje dobu svého mládí či produktivního věku a naopak dobu neúspěchu či stáří vidí špatně. Proto pro starší, ale i střední generaci je pochopitelná obhajoba dob před rokem 1989. Dnešek vidí jako úbytek, ale vážení ač nejsem úplný mladík taky miluju současnou dobu a říkám tato doba je nejlepší…Vím, ale že i já po 10 letech budu mluvit třeba jinak a zase nové generaci spílat jak např. v letech 2001-11 bylo nejlépe a v roce 2020 to stojí z prd… A pochopitelně každý ouřada i Lubomír nebude milovat dobu, kdy už nevládne, že…
    Strašně mně mrzí, že stoupenci komunistů nevidí věci v souvislostech (terminus strany).Komunismus by dřív či později skončil, protože tak jako tak by se sám ekonomicky vyčerpal. Prostě si uvědomme, že na světě nikdy ráj nebude. Howgh!

  4. Knížka L Štrougala není umělecké dílo.
    Je to jeho životní příběh.
    Není opravdu důvod nevěřit tomu co píše.
    A pokud čteme to co píše pozorně a bez předsudků,
    pokud jsme toho schopni, pochopíme věci které jsme nechápali.
    Samozřejmě, pokud pochopit chceme.
    Neomlouvá chyby, zločiny….poskytuje nám fakta.
    A jestliže máte rovná záda a čisté svědomí, za tuhle knížku poděkujete.

  5. Hned na úvod: knihu jsem nečetl a k tomuto článku jsem se dostal jen díky RSS Komentářů, které z tohoto webu odebírám.

    Článek jsem si s chutí přečetl a měl bych k tomu několik poznámek:

    „Štrougal totiž také používá oblíbené „oni“. To mě mate. Byl komunista, byl ve straně, dokonce v ústředním výboru, přesto operuje pojmy „bylo rozhodnuto“, „provedlo se/neprovedlo se“.“

    On nebyl diktátorem a jediným člověkem ve vládě, pravděpodobně mnoho věcí bylo rozhodnuto na některé z mnoha schůzí a výborů. To se používá i dnes, co je na tom zvláštního? Naopak by bylo podivné, kdyby na sebe poutal osobní odpovědnost za něco, co odhlasoval někdo jiný. Navíc opravdu to může být tak, že on byl jen jedním z mnoha dělníků moci a prováděl to, co diktoval někdo jiný. Sice smutný život, ale takových lidí byli mraky.

    „Na lidi pohlíží socialistickou rétorikou jako na „lid“, zcela pomíjí existenci individualit“

    Chápu, že to co napíšu bude znít směšně, ale třeba se jednalo o nějakou rovinu pohledu na … lid a nebylo potřeba jít do bližšího přiblížení a třeba na to nebyly ani prostředky (ano, vím, STB apod, ale přece jen to není jak dneska, kdy se sleduje každý). Dneska se často pro stromy nevidí les, tehdy se pro les nemusely vidět ty stromy.

    Tož tak. Já nejsem obdivovatelem tohoto pána, už vůbec ne doby, kdy vládl, jen mi některé věci v článku přišly podivné.

  6. No je to příšerné, než se od komunistů člověk něco dozví; ideologické fráze, atd. viz recenze. Od Štrougala jsem čekal víc.

  7. Cituji autora : „Štrougal totiž také používá oblíbené „oni“. To mě mate. Byl komunista, byl ve straně, dokonce v ústředním výboru, přesto operuje pojmy „bylo rozhodnuto“, „provedlo se/neprovedlo se“.“

    Ano to je docela přesné, určitě nebyl diktátor rozhodovalo se kolektivně a kdy by napsali paměti tehdejší rozhodující aparátčíci asi by to napsali stejně. Skvělá argumentace !!!!
    Kdo tedy rozhodoval jak se snažil z vysokých funkcí vše změnit a co třeba rezignace ? Proč, stačilo vydržet do roku 1988 (64 let).
    Ve druhé části je obsáhlá pasáž věnovaná výčtu co všechno vzniklo – postavilo se školy, školky,kulturní domy, panelové domy, úplná elektrifikace atd.
    A ti chudáci na západě zřejmě nic nestihli !
    Ale asi,nebo určitě není možné chtít od člověka, který od 25 let strávil celý produktivní život
    v socialistickém aparátu nějakou větší sebereflexi a objektivitu.

Komentáře nejsou povoleny.