Jméno autora si už pamatuju, ale s výslovností mám stále problém. Knihu jsem si koupil jen proto, že vypadá sympaticky a byla ve slevě za 99 Kč. Tušil jsem, že to bude současný americký autor, ale nevěděl jsem zhola nic o tom, co mám čekat.
Tak drsnou knihu jsem dosud nečetl, počítaje v to Tahle země není pro starý nebo Cesta Cormaca McCartyho nebo klasické Kladivo na čarodějnice, což jsou knihy, které byly poměrně expresivní a zaujaly mě v posledním roce. Palahniuk je magor z kategorie, které šéfuje Tarantino. Ten tvrdí, že násilí zobrazuje proto. aby ho odmaskoval a v podstatě karikoval. Palahniuk vám vráží do hlavy myšlenky, které vás nikdy neměly napadnout a jenom představa, že na to myslíte, se vám samotným na sobě hnusí. Jemu ne, on zkoumá, jak to funguje – jak se chovají zúčastnění, jak to lze objektivně popsat a taky ho určitě zajímá, co na to asi tak říká čtenář.
Strašidla mají klasickou koncepci použitou v Dekameronu nebo v Povídkách canterburských. Několik vybraných či vyhnaných (jak se to vezme) lidí je uzavřeno do domu, kde tráví určitou dobu, aby přežili. V Dekameronu to byla záchrana před morem a bylo to veselé, v Povídkách canterburských obrana před nudou (a bylo to sarkastické) a ve Strašidlech to je dobrovolný boj o přežití (a je to tragické a hnusné). Jde o realizaci téhož principu, který známe z Vyvolených, Big Brotheru a dalších „vil“ a „reality shows“.
Několik lidí se nechá zavřít do Domu spisovatelů, aby tam během tří měsíců našli své Múzy. Aby se z nich stali spisovatelé a aby – až dům opustí – do televizních kamer mohli prezentovat svůj příběh, ovládnout média a zbohatnout. Jenže čtenáři velmi brzy dojde, že každá persóna už svůj příběh má a že další se už nerozvine – spíš bude ten stávající ukončen. A zúčastněným dojde, že v médiích je prostor jen pro jeden příběh…
Každá troska má divné jméno, které souvisí s jeho příběhem: Svatý Nestřeva nemá střeva, protože mu je z těla vytáhlo čerpadlo v bazénu (přisál se prdelí na sací otvor, jenže se nezvládl včas odlepit, takže se málem utopil; zůstalo mu půl metru střev), Agent Donáška, kterého doběhla a skoro zavraždila jeho klientka (na oplátku), Chybějící článek patří do přísně hlídaného domorodého kmene, který … no je prostě zřejmě vlkodlak, paní Clarková musela zabít svou dceru Cassandru, protože poté, co se Cassandra podívala do schránky běsů, byla prostě na zabití, Šéfkuchař vrah vydírá výrobce nožů, kterými vraždí, aby mu zaplatili, jinak přejde ke konkurenci, dále jsou tam těhotná Miss Amerika, slečna Kejchalová, hraběnka Prozíravá, soudružka Nákrková, Negativní náčelnice a další. Na počtu nezáleží, protože klesá.
Hlavním věznitelem a trýznitelem je pan Whittier. Mladík postižený chorobou, která zničila jeho tělo, takže je mu osmdesát. Žije v ústavu pro přestárlé, kam chodí hodné ženušky z poctivých rodin. Nudící se čtyřicátnice, které chtějí pomáhat potřebným. Když jejich manžel ojíždí v práci sekretářku, ony utírají zadky a rovnají polštáře. Věčně mladý Whittier ve starém těle je vždycky ukecá nejen na kolotoče a další puberťáckou zábavu, ale taky humanitární sex. Aspoň je něco naučí.
Tahle sebranka se zavře ve starém divadle, kde je Whittier nutí, aby se z nich stali spisovatelé. Nikdo nesmí prostor opustit. Kolektivně chtějí dosáhnout nejlepších výsledků, takže postupně zničí topení, pračky, záchody a vakuované jídlo, které mají na celou dobu. Musí přece být vyhladovělí a zubožení, až do té díry strčí oko první televizní kamera.
Dospějí také k závěru, že je třeba některé členy zabít. Jednak je jich moc a úspěch může mít ideálně jen jeden, a jednak mají hlad.
Každý, kdo odvykládá svůj příběh, je obvykle nějakým způsobem zneškodněn. V pozdějších fázích také sežrán – aspoň částečně. Hladová těhotná Miss Amerika nejprve sežere psa. Poté ostatní sežerou její dítě (hlad je sviňa) a lepší partie jejího těla. Hnus? Jo, ale může být hůř. To když soudružka Nákrková dostane porci masa, na které pozná své vlastní tetování. Ze zadku.
Mohl bych pokračovat, ale myslím, že stačilo. Kniha je, jak jste poznali, hodně expresivní. Jenže není to primitivní popis nebo honba za hnusem. Text je nezvykle náročný na čtení, koncepce knihy je složitá a velmi propracovaná (nezmínil jsem intermezza z divadelní scény) a některé části jsem četl několikrát, než se mi vše spojilo. Povídky jsou brilantní, chytře vystavěné a napínavé. To mám rád – čtete a v hlavě vám hučí tři možné konce, jak to dopadne? A skutečný závěr pak stejně překvapí, šokuje.
Představoval jsem si, jestli se to dá nafilmovat a jestli se toho Quentin ujme. V režii kohokoliv jiného by to byl hloupý céčkový „horor“. Ale Strašidla nestraší tím, že zabíjejí a umírají.
Straší tím, že žijí mezi námi.
Palahniuk, Chuck. Strašidla. Odeon 2007.