Jedno odpoledne v Nassau (Bahamy)

K Bahamským ostrovům, konkrétně hlavnímu městu Nassau, jsme se blížili ve dne, takže se dalo pozorovat, jak se přibližují. Nejdřív to byly jen řady paneláků, které nevypadaly nějak moc atraktivně, ale po jisté době se v dálce přece jen začaly objevovat pláže a paneláky se změnily na hotely. Během pár minut se oteplilo a voda získala jasně modrou barvu.

Kolem už panoval vcelku čilý lodní provoz, takže jsem si čas krátil pozorováním lodi, kterou naváděli lodivodi (anglicky pilots) do přístavu. Z dálky vypadala mohutně, čím víc se blížila, tím mi bylo jasnější, že je to stejná kategorie a že tentokráte nejsme větší. Vždyť jsme na Bahamách, kam se sjíždí spousta lidí a lodí, takže to budou jen samé velké. O to víc mě pak překvapil minipřístav.

Na loď nastoupil jeden chlap, člun se odrazil a děsně pomalu a klikatě se vydal k nám, zatímco loď kolem naší přídě směřovala do přístavu. Po asi dvaceti minutách – přitom to byl takový kousek! – k nám člun konečně doplul a jeden lodivod, po slušném pozdravu, vstoupil na palubu. Shodou okolností byly dveře (z mého pohledu minidvířka jako do králíkárny) přímo pode mnou, takže se na tento akt můžete podívat… 🙂

Po předání námořníka se člun odpíchl a zamířil zpátky do přístavu pro další námořníky. 🙂 Naše loď se otočila na levobok, manévr mi přišel na tak robustní dámu docela křepký a rychlý, a pomalu začala vplouvat do přístavu. Ten byl ohraničen umělou hrází, o kterou se rozbíjely vlny oceánu.

Umělou proto, že je tvořena zřejmě betonovými špalky naházenými na sebe. Každý vjezd do přístavu je pak vyznačen pomocí věží (na suchu či plovoucích) se světlem – jedná se o minimajáky, které v noci slouží jako semafory. Pokud má loď povolenou cestu, svítí mu zelená, a to ještě jen po pravé straně – levá strana pomyslné cesty svítí červeně, aby bylo vidět, kudy plout. Pokud jsem to pochopil, je to trochu podobné přistávací dráze letadel. Ale třeba se pletu. 🙂

Už bylo možné rozeznat pláže a pomalu jsme se blížili na malé parkoviště lodí, kde už bylo celkem plno. Jednak tam kotvila Disney Wonder a jednak Sensation, která vplula před námi. Dále tam má stanoviště pobřežní stráž USA. To jsou dost tvrdí a svalnatí hoši. Takový typ nespí se ženskou. Takový typ spí s bouchačkou… Stáli na svém „člunu“, samopaly v ruce, nesmiřitelný postoj, odlesk slunce ve slunečních brýlích. Dělo bylo sice zakryté, ale bylo tam. Jenom idiot by je fotil – netroufl jsem si, člověk nikdy neví.

Na návštěvu Nassau jsme měli cca šest hodin, takže jsme sjeli dolů, prošli jsme – jako už předtím v Cartageně a na Azorech – „hraniční“ kontrolou a po delší době šlápli na pevnou zem. Byla horká.

Jedno odpoledne v Nassau

Pořádně jsme vlastně nevěděli, co budeme dělat, doufali jsme, že po opuštění přístavu získáme nějaký turistický bod, ke kterému se vydáme. Zatím jsme se vyfotili s luxusním hotelem na pozadí, nejdražší apartmá je prý v můstku mezi oběma budovami.

Přístavní budova mi připomínala spíše vietnamskou tržnici, a to ještě neuklizenou. Prodávali tam všechno možné, zejména děsné kýče. Jakmile jsme vyšli ven, ihned se nás ujal speciální vyslanec bahamského ministerstva pro turistický ruch. Strašně složitě nám vysvětloval, že pouze a jedině on je ten vyvolený (samozřejmě ministerstvem pro turistický ruch), který nás kvalifikovaně provede po městě, ostrovech a třeba i po všech čertech. Už nevím, kolik chtěl, ale byl uražený, když ho Robert odmítl. Další dotírali vzápětí, ale nakonec jsme se z davu překvapených turistů a jejich lovců dostali na nábřežíčko vedoucí podél špinavé vody.

Stálo tam množství vodních taxíků, tj. lodí, lodiček, člunů a plavidel, která s vámi obeplují kus Baham. Taková typická turistická atrakce. V hale jsme prve uzmuli jakýsi kreslený plánek a jeho studium nás příliš neuspokojilo. Nassau je placka, resp. neviděli jsme žádnou dominantu a přilehlý hlavní bulvárek nás vůbec nenadchnul. Špína, málo prostoru, neatraktivní prostředí – mně to připomínalo spíš nějakou chudinskou čtvrť. Vydali jsme se po chodníku, kousek dál byla vidět tržnice, kde prdelaté a prsaté a přemalované a strašně si vzájemně podobné domorodky s vážnou tváří nabízely jojo a želvy vyřezané ze dřeva. Pořád nám říkaly „honey“ a „sweetie“, takže jsem nabyl dojmu, že některým o prodej joja zrovna nešlo. Jakmile někdo něco koupil, okamžitě se objevila „pokladní“, která peníze shrábla do kasy, tj. kabele.

Nějaké suvenýry – a zejména košile – jsme si samozřejmě koupit chtěli, takže jsme zapadli mezi regály. Velká část zboží se vyrábí přímo na místě – modely dopravních prostředků z plechovek od koly, tisíce variací na téma „korálky“, „tašky“ a „korálky na tašce“. Ženské sedí za sebou v uličce, která nemá zdaleka ani metr na šířku. Něco štrykují, pletou, zaplétají nebo svazují, na břichu ledvinku s penězi, materiál kolem sebe, na klíně krabičku s jídlem (byl čas oběda). Mladé, starší, vyloženě staré (kolem sedmdesátky, odhadem). Místy se nedá hnout, ale vědí, že se tam cpeme kvůli nim, že jim nějaké peníze neseme, takže nereptají a uvolňují prostor k průchodu, jen kdyby furt neříkaly „honey“…

Košile jsme našli, vyzkoušeli, koupili (smlouvá se!), prohlédli jsme si tržnici a vyrazili dál do města. Viděli jsme svalnaté opálené chlapíky s cigárkem, kteří za bukem v klidu vyřezávali ze dřeva papoušky, ryby, kočky, želvy a nebo cokoliv. Odpálkovali jsme zjeva, který chtěl ganju, měli jsme kvůli hustému provůzku problém přejít uličku. Po delší době bezcílného courání jsme stanuli v parčíku, který zaváněl viktoriánskou dobou.

„I tell you, guys… These trees are palm trees, you know?“ Jasně, vole, víme, že jsou to palmy a že je v Evropě nemáme… Pár fotek (pod palmami) a hurá dál. Nakonec jsme našli parlament a pomník královny Viktorie, dále pak prodejnu Bacardi, která byla klimatizovaná a červená. Na letácích měla budova jinou barvu, Marcela měla obavu, že naše fotky budou vypadat jako podvod. Měli tam levný alkohol a spoustu blbostí s logem Bacardi, ale protože to nepiju, tak jsem to neocenil.

Čas se krátil, tak nějak jsme už věděli, že na žádnou úžasnou a skvělou atrakci už nestihneme narazit, takže jsme začali hledat místo, kde napíšeme pohledy, které jsme cestou kdesi koupili. Nakonec jsme skončili opět u nádražní letištní přístavní budovy na nějakém soklu, každý jsme se usídlili po svém a manufaktura začala. Někdo psal, někdo olizoval známky, někdo koordinoval. Celkem jich bylo zhruba čtyřicet! 😀 Byla neděle večer, lidi se courali zpátky na loď, kolem přístaviště rozhodně nebyl kdovíjaký extra ruch, koupit vodu byl docela problém. Neděle je ospalá všude…

Vrátili jsme se na loď a protože jsme za celý den nenašli nic, kde bychom si dali něco k jídlu (velké zklamání!), šli jsme rovnou do bufetu na poslední večeři. Z toho důvodu jsem vytvořil, zejména pro sestru a jiné čokofily, následující foto. Dovolím si vysvětlivky: jedná se o čokoládový dort s kusy čokolády, který jsem si polil tekutou čokoládou a posypal čokoládovýma „hovínkama“. Jako přílohu jsem zvolil čokoládovou zmrzlinu, kterou si mohl každý natočit podle svého gusta – automaty byly k dispozici jako cokoliv jiného.

Po večeři jsme byli tak nějak utahaní, už jsme se psychicky chystali na další den, kdy přistaneme na Floridě a budeme muset udělat spoustu nových věcí. Já jsem ještě vylezl s foťákem na balkon, abych vyfotil zapadající slunce a osvětlené lodě.

Sledoval jsem také, jak se z malého přístavu dostane velká loď. Proplouvala těsně kolem nás, tipuji tak deset metrů. Ven jí pomáhaly – aspoň myslím, že byly z obou stran – dva malé remorkéry či jak to nazvat. Jeden vidíte na fotce – kulatý tvar, vyztužené boky.

Na konkrétním místě přídě se přimáčkly k boku lodi a zatlačily, samozřejmě na střídačku. Docela jsem zíral, musí to mít obrovskou sílu – když kapitán „přidal plyn“, bylo vidět, jak se zpod lodi valí obrovské množství vody a energie s ní háže. Všechno směřovalo do jednoho místa na přídi velké lodi – tím ji dala menší loď směr; korekci prováděla zase protější loď. Takto vypinkaly kolos z úzkého přístavu.

Nás nikdo netlačil, protože jsme měli místa dost. Otočili jsme se dokonce ještě a podle semaforů se vydali do noci ven z přístavu. K Floridě.