Cesta do Svaté země – dovolená v Izraeli: Odlet do Tel Avivu

Pořádnou dovolenou jsme potřebovali jak sůl, navíc jsme ji chtěli prožít jako svatební cestu. Nejsme sportovci, abychom jeli do hor nebo na kola, jenže ležení u moře nás taky nebaví. Chtěli jsme zažít něco originálního. Nějakým takovým myšlenkovým postupem jsme si za cíl vybrali Izrael.

Nejsme ani věřící, takže rozhodnutí nemá tento podtext. Hlavním cílem se stalo Mrtvé moře, k jehož návštěvě se určité argumenty našly. Ale ani u Mrtvého moře by hlavně mě nebavilo ležet, takže dovolená byla plánována tak, že navštívíme Tel Aviv, Jeruzalém, poznáme úplně neznámou zemi a ještě si zalítáme letadlem (cesta jedním směrem trvá čtyři hodiny, což je tak akorát).

Organizace dovolené

Moje žena se plánování a organizaci věnuje asi od jara a soudě podle neustálých dotazů, návrhů a variant ji to asi hodně bavilo. Nechtěl jsem se jí do toho plést, takže jí tady děkuji, jak pěkně a pečlivě vše připravila a naplánovala. Jeli jsme na vlastní pěst, přičemž hlavním stanovištěm byl hostel v oáze Ein Gedi (vzdálený necelou hodinu cesty od Jeru na jih).

Izrael má jedno mezinárodní letiště, leží východně od Tel Avivu a západně od Jeruzaléma. Pojmenované je po prvním předsedovi vlády Benu Gurionovi. Tam jsme letěli a odtud se i vraceli. K cestování a dopravě nejen z letiště jsme využívali zejména autobusy, částečně také sdílená taxi (šeruty). Veselé historky následují.

Cena letu a ubytování

Letenky jsme kupovali 31. července, odlet byl stanoven na 13. září (přesně čtyři měsíce po svatbě). Cena zpátečních letenek byla 16 466 Kč s DPH, přičemž na palubě jsme dostali jídlo; na druhou stranu jsme při letu tam nedokázali sklopit sedačky, při cestě zpátky jsme seděli o nouzových dveří, kde to z technických důvodů vůbec nešlo.

Pro účely zahraniční cesty jsme si zřídili mezinárodní platební kartu, kterou jsme neměli. Málem jsme se vraceli do Opavy (naštěstí by to bylo jen 20 km), protože jsem zapomněl PIN. Naštěstí jsem si ho prozřetelně předtím zapsal do svého programu pro hesla, takže jsem na benzínce vytáhl notebook a naučili jsme se číslo pořádně. Za celou dobu dovolené jsme ho nepotřebovali (hahaha), protože jediná platba – za nocleh – byla ověřena podpisem. Jsou to vtipné situace.

Ubytování stálo na sedm nocí 2464 šekelů (New Israeli Shekel, NIS), což je zhruba 12 000 korun (šekel je zhruba pět korun). Platili jsme na místě, bezzálohovou rezervaci jsme provedli 31. července – měli jsme trochu obavy, zda nás nepošlou do jiného hostelu nebo nás neodmítnou, že mají plno nebo tak něco, ale obavy to byly zbytečné, jinde ve světě to není jako u nás (což je mnohoznačná věta ;-))

Příprava na odlet

Z Opavy jsme vyjeli autem a za hlasitého opakování PINu a hledání mnemotechnických pomůcek jsme vyrazili ku Praze. Přespali jsme, Zuzka druhý den vyrazila do města koupit různé poslední drobnosti, zejména pěkné kufry – praktičtější než ty, které nám nabízeli rodiče. (Pro neznalé: kufr do letadla „musí mít“ vysouvací rukojeť a kolečka, protože pro přebíhání dlouhých hal a chodeb je to nejlepší řešení – kdo by se s tím nosil; zároveň ale musí mít pořádné rukojeti pro chycení, protože občas potřebujete kufr někam hodit – do busu, do letadla a tak).

Odpoledne ještě koupit – pro jistotu! – další SD kartu do foťáku, rychlé kafe u R&M a Zuzčin táta nás zavezl na letiště; odlet byl stanoven na 21:40.

Přijeli jsme akorát a nechali si zabalit kufry kilometrem fólie (nemám tyhle věci rád ani kolem chleba, ale prý je to lepší než nezabalené). Stoupli jsme si do fronty našeho letu (napůl společnosti El Al a Ok) a poučeni cestovatelským průvodcem jsme očekávali dlouhou a otravnou proceduru.

Kontrola před odletem

Po chvilce čekaní a se nás ujal mladý chlapík, který měl na starosti neizraelské občany. Začal nám klást otázky ohledně balení zavazadel, jejich obsahu, financování, našeho zaměstnání a také vztahu. Tady někde jsme se naučili synchronizovaně odpovídat „manželé“, v anglické variantě pak stereo „husband and wife“.

Také nám došlo, že před třiceti metry jsme zcela zbytečně vyhodili 200 Kč za pás fólie, která teď půjde dolů, protože zavazadla neizraelských občanů kontrolovali ručním detektorem – tedy otevřít, vyskládat, prošmátrat. Ach jo.

Zuzka to řekla lítostivě nahlas a pan ochranka odvětil, že to jistě nebude nutné. Informace, které jsme mu sdělili, poodešel sdělit svému nadřízenému, který plnil funkci hlavního rozhodce. Byli jsme shledáni neškodnými a kufry nám neotevřeli. Byl jsem rád, byly totiž ještě i zamčené a klíček jsem měl v peněžence v tašce s foťákem v batohu na zádech. Prostě by to bylo komplikované. 🙂 Tedy – později to bylo komplikované.

Další borec už nebyl tak korektní a začal vtipkovat – když nám vážil zavazadla, hledal místa v letadle, pomáhal kolegyni s hebrejskými číslovkami, které chtěla sdělit nějakým Izraelcům. Vyřešili to rusky, protože to prý vždycky funguje („jich je stejně polovina z Ruska“).

Už skoro letíme

Prošli jsme kolem jediných ozbrojenců v hale do dalších prostor (pořád nevím, jak ten proces univerzálně probíhá, v Tel Avivu to bylo jinak), a sice k bráně vedoucí do letadla. Ani tady nás neprohlíželi, nešacovali a zpětně jsme si uvědomili, že jsme nemuseli odhazovat flašky s vodou, které jsme preventivně neměli. Chvíli jsme poseděli, sledovali letištní plochu, pak se objevili „naši“ bezpečáci a začaly přípravy na nalodění, nebo vlastně naletadlování – prostě boarding.

„Vaškůůů, já teda už pudu s těma vílčérama, ju?“ Pokud byste nerozuměli, tak nejprve se na palubu přepraví lidi na vozíku (wheel chair). Chápu, že rutina ubíjí, ovšem řvali po sobě jak chlapi na stavbě.
Hlavní šéf bezpečnosti letěl s námi a vsadím se, že tam určitě byl z bezpečnosti ještě někdo (při zpáteční cestě jsem – myslím – poznal, kdo to je).

Nejkrásnější na letu v noci je start – okamžik, kdy pod vámi zařve síla, zatlačí vás do sedačky, cítíte bušící kola, pak přestanou, houpne to a země vás pustí. Těch pár okamžiků, kdy jedete tak rychle jako nikdy, rychleji než rychlovlak, abyste se odlepili a zbytek letu pluli „pomalu“ vzduchem, ty okamžiky jsou nejhezčí. Ve dne bych pozoroval, fotil a kroutil krkem. V noci můžete chvíli hrát kvíz, která část Prahy že to asi je, ale po chvíli to přestane bavit – zejména proto, že Praha zmizí a vy nepoznáte vůbec nic, až Středozemní moře (velké nic).

Ale to už je po jídle, kafi, film už pomalu končí a nohy trnou.

Pokračování: přistání v Tel Avivu a celonoční hledání autobusu, snídaně u Středozemního moře.