Pohlceni Barcelonou

Neděle, 9.listopadu. Vstali jsme tak, že bylo ještě normální vyžadovat snídani – servírovala se ve vedlejší restauraci, kde už se také podávaly lihoviny a hrací automaty. Sladká snídaně nicmoc, kafe skvělé, ale s tím jsem ve Španělsku počítal a opak by mě naštval. Hned jsme se ovšem shodli, že další den zde snídat nebudeme.

Po polechtání žaludku jsme vyrazili do města – cíle byly stanoveny na: Sagrada Familia, lanovka, přístav, někde v mezičase jídlo a druhé jídlo. Cíle jsou od toho, aby se měnily. Cesta ke katedrále se protáhla na docela dlouhou dobu, rozhodli jsme se sice využít metra, nakonec s tím ale byly docela problémy a jak se později ukázalo, taxík by byl rychlejší, pohodlnější a také levnější. Tak si lístky aspoň můžeme vlepit do deníčků…

U Sagrady jsme se ocitli někdy kolem druhé – v největším horku. Zvenku působí jako hračka, ale sakramentsky veliká. Ovšem její mohutnost jí dodává vážnost katedrál, i když jí chybí pieta a genius loci. Je to prostě ohromná, propracovaná, nedodělaná, nezvyklá, hořkosladká stavba. Je krásná, ale detaily jsou vlastně velmi hrubé a nepříliš pěkné. Vyjma portálů, které jsou zase propracované do detailu, alespoň tedy ty dva, kterými jsme prošli (jen jeden z nich navrhl sám Gaudí).

Uvnitř je lešení, cihly, materiál, prach, nepořádek, výstava o použitém kamení a 90minutová fronta na výtah do výšin věží. Nic pro spěchající turisty. Takže jen fotky „Byl jsem u katedrály Sagrada Familia v Barceloně“ a hurá dál, konkrétně zpět do přístavu na věže s lanovkou.

Ještě krátká svačinka na ulici – opět se trochu prodloužila, nechyběly pochutiny, specialitky a vynikající víno.

Taxikář opět neuměl ani slovo anglicky, zato my jsme se už španělsky téměř domluvili, hehe. Provezl nás městem za pár eur, rozhodně méně, než stál celodenní lístek na dopravu. Sháněli jsme předtím zastávku autobusu, ale v kavárně na rohu nám řekli, že odsud do přístavu bus nejede a že v neděli stejně moc nejede, obecně vzato. V taxíku jsme mohli řešit, jestli cedule Autobus taxi označují zastávku na znamení, nebo společné stanoviště autobusů a taxi, nebo že autobus jezdí za peníze jako taxi nebo…

Pod rozhlednou San Sebastian byla fronta jak cyp. Nevrlý hnusný starý chlap hulil jedno cigáro za druhým (jako mnozí Španělé) a odmítal reagovat na pronesená anglická slovíčka. Bylo už pozdní odpoledne a nám se ani teď nechtělo stát frontu a v podstatě jet lanovkou pryč (cesta byla jen „tam“). Tak jsem i věž vyfotil a vydali jsme se courákem po promenádě k přístavu a nakonec pak přístavem zpět k hotelu.

„Přístavem zpět“ znamená, že jsme se šli podívat na pláž, kde relaxovali místní. Nedělní pohoda jako z magazínu. Nejen pláž přitahovala, ale také promenáda s palmami, skrz které – a stožáry lodí – se prodíralo slunce. Na večeři jsme se vydali „do uliček“, ale nějak se nám nedařilo najít něco úplně nového a nečekaného – skončili jsme opět na stejném náměstí, jen z jiné strany. Prošli jsme kolem „včerejší“ restaurace, kde nás vrchní zdáli zdravil a chystal posezení. Po chvilce hledání jsme si vybrali sousední posezení; okamžitě začali řešit ohřev (dámy zřejmě vypadaly zkřehle, to víte, november) – přistavili nám plynový teplomet až ke stolu, ačkoliv bylo hodně přes 15°C. Ale nešť, starali se pěkně.
Dal jsem si mořské potvůrky, abych konečně zjistil, jestli mi vadí, nebo chutnají. Je nutno přiznat, a nebudu z toho dělat detektivku, že až na jednu výjimku to bylo ihned jasné. Mořské potvůrky – hlavně tedy mušle, kalamáry, krevety – jsou vynikající, problém mám zatím jen s chobotničkami, u kterých mi vadí ty žahavky (vypadají divně). Ale při příští návštěvě se to jistě poddá… 😀

Po dlouhé, vynikající a zábavné večeři jsme se lehce ovlivnění krásou místa ještě vyfotili u svítící Gaudího lucerny a vydali jsme se do hotelu. Tam jsme si otevřeli víno a hráli karty, mezitím jsem fotil Barcelonu v noci. Fotky se krásně nepovedly.

Pondělí, 10. listopadu, nalodění

V pondělí jsme vstali a vcelku jednohlasně jsme se rozhodli, že opravdu nepůjdeme na snídani do vedlejší restaurace – nestálo to za to a zrušili jsme ji večer cestou z večeře. Na lodi jsme měli být v jednu, takže čas posnídat se krátil. Na třetím rohu jsme zapadli do pákistánského bistra, kde chodili tmaví mužové s černými kníry a bílýma očima a tvářili se orientálně. Objedn

ali jsme si jídla jako kebab, shwarma, massala apod. Jídlo přinesli po dlouhé době, kuchyně teprve začínala vařit a pro některé ingredience museli zřejmě do Pákistánu, ale vypadalo to skvěle a úžasně. Jídlo krásně vonělo a skvěle chutnalo. Akorát neměli kafe, „prostě došlo“, to mě zklamali.

Ještě před odchodem na brunch jsme chlapíka na recepci požádali, aby nám na 12:30 objednal taxík, takže po jídle jsme jen vyjeli do patra pro kufry a za chvíli kolem nás poskakoval malý proplešlý chlapík, který cosi drmolil, ale anglicky uměl tak akorát číslovky. Nicméně nás propasíroval nejhorší dopravní zácpou v historickém centru, kde se navíc natáčel nějaký film (zřejmě v něm hrajeme turisty projíždějící kolem v taxíku, hehe), a dovezl nás do přístavu, kde majestátně trůnily dvě obrovské lodi.

Jedna po chvíli zahoukala a odpíchla se od mola, všichni tasili foťáky a kamery. Naše ovšem byla ta druhá – Navigator of the Seas. Prošli jsme přijímací procedurou, různými kontrolami a po chvilce našli svou kajutu s balkonkem. Paluba 10, odhadem 25 metrů nad povrchem. Show začíná.