Ottovinky: Navštívili jsme Matějskou pouť, viděli jsme Kawasakiho růži a Katku

Minulý víkend jsme byli v Praze. Matějská mi nicmoc neříkala, Z. mě musela přemlouvat (má to se mnou těžké). Nic jsem nečekal, nebyl jsem tedy zklamaný. 🙂 Byla zima, přece jen poslední únor, foukalo, dostali jsme se tam skoro až za tmy.

Lidí málo, atrakcí poměrně dost, ale prázdné. Když i mě zval chlapík na autíčka, tak to už je fakt špatné. Spousta plyšáků, perníková srdce, marcipán, chlebíčky (sladké ;-)) a další srandičky… kdo najde na fotkách tu nejbizarnější?

Některé atrakce byly opravdu překvapivé, např. raft ve skutečné vodě, do které se lidi docela skutečně namočili. No zkuste to v únoru. 🙂 A nebo nejvyšší řetízkový kolotoč – po ose ho vytáhnou třicet metrů vysoko a točí a točí a pomalu spouští… My jsme šli na asi jedinou „bezpečnou“ atrakci – velké kolo. Nahoře byla celkem zima, ale výhled byl pěkný – přebarevné Výstaviště, ušmudlaný obzor, řev, dusot. Stejně jako pár před námi jsme jeli jako jediní. U Kočků. (Ta věž za mnou je onen vertikální kolotoč.)

 

Procourali jsme celý areál, prošli kolem Křižíkovy fontány (v zimě to vypadá jak hřiště na sídlišti), dali si ještě něco na chuť a docela promrzlí utíkali do kina.

Kino v sobotu i v neděli

V neděli nehráli ani ve Village, Cinema, Cinestar a jak se všechny ty megasály jmenují, mně se to furt plete, proč to prostě není kino?, nic zajímavého, resp. vhodného. Šli jsme tedy trochu „šopíkovat“ (muhaha), já tradičně do Luxoru a zase jsem si koupil tři knížky (čtu je!).

V kině jsme totiž byli už v sobotu – na Kawasakiho růži a na dokumentu Katka. Hřebejk myslím nakročil mezi režiséry, kteří jsou známí i jinde než u nás, přál bych mu to. Růže není lokální film uzamčený naším historickým a současným kontextem. Není to komedie, je to napínavé, někde jsem četl, že film dokonce označují za drama. Každopádně neodejdete s pocitem „Ten Honza to ale umí, to jsme se nasmáli“, nebudete si pamatovat žádnou hlášku, nebudete se po letech smát žádným scénám. Hořkost je asi hlavní pocit.

V případě Katky je těch pocitů víc, já jsem cítil v různých chvílích odpor, zlost, zadostiučinění..? Fabule je poměrně jasná – devatenáctiletá holka je v roce 1996 v komunitě, aby se zbavila drogové závislosti. Postupem času se jí nejenže nezbavuje, ale naopak se před očima rozpadá. Kupodivu rychleji se bortí osobnost než tělo. Možná právě proto, že tělo drží, se jí „podařilo“ otěhotnět. Drog se nevzdala, stejně jako slibů, že se jich vzdá. Porodila dceru a po pár dnech od ní utekla…

Nebudu psát závěr, běžte do kina. A nechoďte do Fantovky.. 😉

4 komentáře u „Ottovinky: Navštívili jsme Matějskou pouť, viděli jsme Kawasakiho růži a Katku“

  1. Z nových českých filmů doporučuji ještě „Pouta“, pro mě jeden z nej filmů poslední doby.

  2. Kdo nebyl ve Fantovce jako by nebyl. Je to tam teďka náhodou docela hezký 😉

    Existuje taky jeden „sport“ – multimaraton. Koupíš si jeden lístek do super-mega-multikina a pak chodíš ze sálu do sálu a koukáš na co se dá. Jde to teda jen tam, kde nekontrolují znovu u vstupu do sálů… 😀

  3. @stibi Už jsem je nikde neviděl, musím najít způsob, jak je zhlédnout..

    @lzap To s tím lístkem fakt jde? Vždyť to pokaždé trhají, stojí tam dva až tři lidi… chm..

  4. multimaraton 🙂 nene, trhají jen při vstupu do prostoru se vchody do sálů, v Brně Špalku i Olympii to stopro jde také, ale já na to asi nemám 🙂

Komentáře nejsou povoleny.