Cartagena, konečně na moři, Azory

Poslední město na kontinentu, hurá na moře, čekají nás Azorské ostrovy. Divoké moře, gastrozážitky.

Úterý, 11. listopadu, Cartagena

První zastávka na naší dlouhé cestě byla ještě ve Španělsku, v pěkném městečku Cartagena (souvislost s Kartágem existuje, ale než bych tady něco fabuloval, raději to nenápadně přeskočím a vy kukněte do Wikipedie). Sympatické turistické místo, které jsme procourali. Byl to pěkný den, ale kromě vajgla, který na mě hodil nějaký protivný dědek, jsme nic extra zajímavého nezažili. Servírka nás nebyla schopna obsloužit, počet a kombinace vod a káv na ni byl moc, takže se pak snad i bála přijít si pro peníze. Mmch velmi málo pěnez, kafe stálo snad něco přes euro.

Vrátili jsme se na loď (tady jsme kotvili), která po páté hodině zvedala kotvy, zamířili jsme do bufetu a posvačili s výhledem na město. Pokud si pamatuju, bylo to při tomhle jídle, kdy se k nám přifařil nějak moc zvědavý číšník. Pořád se ptal, odkud jsme, kam jedeme a že trochu zná Česko a z jakéhopak města prý jsme a takové sladké řečičky. Prozradil se po třech minutách sám, Jirka z Hradce Královýho… 😀 Prý jsme všichni dohromady jediní Češi na palubě, a to včetně personálu. (Další den jsem u výtahu potkal manžele, kteří mezi sebou prohodili “Dáme si ještě kafíčko?” a zamířili do restaurace – ale mohli to být Slováci..?)

Pak jsme prozkoumali horní paluby a sledovali, jak opouštíme přístav. Do večeře, která začínala o půl deváté, jsme hráli karty, já jsem četl Katyni (skvělá kniha, recenzi snad napíšu). Náš číšník (vtipem a šarmem mi připomíná Jackie Chana) nám poprvé začal nutit dezerty, čehož v dalších dnech nechal a prostě je rovnou nosil.

Středa, 12. listopadu

Ozvalo se moře, začalo to pěkně houpat, kapitán hlásil až sedmimetrové vlny. Mně to nevadí, ale Robertovi a pak i Daně nebylo moc hej. Někdy je to zhoupnutí a propadnutí fakt překvapující, najednou se celý svět někam posunuje a otáčí – naštěstí ne jen vám, ale všem.

Nějak jsme nestihli oběd (=nechtělo se nám o patro výš), tak jsme si nechali přinést jídlo na pokoj – dal jsem si jakože echt americký hambáč, ale moc mě teda nenadchnul, vlastně vůbec. Pak jsme se dál váleli, na večeři jsme šli do Windjammeru (nejčastěji navštěvovaná restaurace) a pak spát. Nuda. 🙂

Čtvrtek, 13. listopadu, první změna času

Ráno jsme posunuli čas o hodinu zpět a oficiálně jsme zavedli “sladkou tečku”, po domácky špunt. Varianty: vafle/palačinky s jahodovým/borůvkovým sirupem a skorotvarohem, listové pečivo s marmeládou nebo pudinkem, muffiny, žemlovka (dobrá) apod.

Dočetl jsem Katyni, začal psát deník a prohlížet fotky. Jinak karty, jídlo, kecání, flákačka.

Pátek, 14. listopadu, druhá změna času, Azorské ostrovy

Objednali jsme si snídani na balkon, ovšem byla nějaká chudá, do města jsme vyrazili tak trochu hladoví. Ponta Delgada, ostrov São Miguel, Azorské ostrovy. Pěkný pohled na město, pěkná architektura, ale byl problém najít restauraci, kde bychom se najedli. Taky jsme dlouho hledali vůbec nějaké náměstí, až jsme ho našli, nebylo tam v podstatě nic – rozhodně žádné zahrádky nebo posezení. Celkově to všechno bylo jakési zmenšené, ulice jen pro jedno auto, jednosměrky, chodníčky jako pro panenky. Navíc jsme na každém rohu potkali známý obličej, ono holt několik tisíc lidí z jedné lodi je v tak malém místě znát.

Srandovní byla vánoční výzdoba, kterou po celém městě připravovali, dokonce před radnicí zkoušeli aparaturu a koledy. Azory jsou ovšem známým producentem ananasů, na plantáže to bylo sice kousek za město, nicméně nakonec jsme se tam nevydali. Strávili jsme totiž velkou část odpoledne na zahrádce hotelu, kde jsme si opět užívali gastronomie. Tentokrát jsem si natvrdo objednal mušle, ač v podstatě jen předkrm, v kombinaci s kalamáry od Marcely (smažené obalované kroužky) a Roberta (celé smažené v olivovém oleji a na česneku), mě zasytily perfektně, bylo to skvělé a úžasné; doplněno červeným vínem.

Večer na lodi jsem fotil okouzlující osvětlený přístav a město. Zjistil jsem, co jsem zapomněl – že můj foťák toho umí přece jen více než jen automatický režim. Tak jsem si trochu hrál, fotky jsou spíše zajímavé než dobré, bez stativu to fakt nejde – jenže ona se pořád hýbe i samotná loď…

Spali jsme jedenáct hodin a na snídani jsme přišli pozdě.