Druhá polovina pobytu na lodi

Oficiální večeře a jiná jídla, zviřátka na palubě, nuda na moři. Hráli jsme Bingo a hádejte, kolik jsme vyhráli!

Sobota, 15.listopadu, třetí změna času

Nezvládli jsme další posun o hodinu zpět. 🙂 Místo třikrát jsme posunuli jen dvakrát, takže už bylo jasné, proč nám jídlo sklízeli pod rukama. Ale napraveno jest. U snídaně se opět objevil číšník Jirka, který si zřejmě potřeboval promluvit česky. Potykali jsme si, šel zase pracovat.

Na lodi každý den vycházely noviny Cruise Compass. (Samozřejmě omluvte pomačkanost papíru a fakt, že jsem to fotil na pračce v koupelně… ;-))

Po snídani jsme hráli žolíky, posléze Roberta napadla kanasta, tak stáhl z netu pravidla a do oběda jsme stihli první hru. Po obědě jsme pokračovali, ale večer se blížil a s ním oficiální večeře – v oblecích. Stačilo zvednout telefon, přiběhla kyprá černoška, změřila mě a přinesla perfektně padnoucí oblek. (Většina obsluhy je tmavé pleti, snad jen mezi číšníky a kuchaři jsou Asiaté a Evropané, jinak samí černoši z celého možného světa.)

Oficiální večeře

Podvečer byl fintící, ještěže mají holky velké zrcadlo. Marcela mi půjčila Robertovo pěknou kravatu a košili, oblek mi padl erární a mohli jsme jít dělat show do luxusní restaurace. Sam (číšník) byl rád, že nás vidí – potkali jsme se ještě na Azorech a už zdálky volal, že na nás každý večer čeká… tak se mu to splnilo. Taky říkal, že kdybychom nepřišli na dnešní, oficiální, večeři, že skočí přes palubu. Hehe.

Večeře byla opět výborná, i když se z hlediska oficiálnosti nelišila od těch prvních. Dal jsem si podruhé (ale jinak) ovci, tentokráte na česneku s rozmarýnem, víno Shiraz z Jižní Afriky. Robert si dal obří šrimpíky, jak říkáme krevetám (shrimp=kreveta), zřejmě protože jsme měli absenci, dostal krevety navíc, a to přímo “rozbalené”. 🙂 Následovalo tiramisu, dalším návalům dezertů od vtipkujícího Sama jsme se ubránili.

U výtahů jsme zaslechli sambu nebo jinou latinu, tak jsme se vydali k baru, vyfotili se na schodech a tak vůbec. Ještě před večeří jsme se konečně nechali udolat a vyfotit se profesionálně – několik palubních fotografů si vždy našlo místo, kde se postavit a nabízet své služby (Barcelona, Cartagena, každý večer nebo prostě podle možností). Později jsme si na třetí palubě prohlédli kompletní fotogalerii celé lodi a některé fotky jsme si vybrali. Jsou kvalitně vyfocené i vyrobené (a drahé).

Technická poznámka. Milá čtenářko, milý čtenáři, dospěli jsme k místu, kdy končí zápisky přímo z akce. Přiznávám to bez mučení, anžto to půjde poznat. Od tohoto bodu na zážitky vzpomínám – bylo jich tolik, že na místě nebylo možné psát si deník.

Další dny – nuda, nuda, nuda

Další dny se nesly ve znamení základních pojmů lidské existence. Spát, jíst, vyloučit a něco mezi tím. Nuda.² Dny jsme trávili v kabině, v bufetu, občas v kavárně. Na moři se nic nedělo, nebylo možné vidět něco jiného než vodu a různě zbarvené nebe. Žádná loď, ryba nebo pták. Jen cáry jakýchsi řas, které jsme křížili. Ach ano, občas nějaká pěkná duha.

V této době se několikrát posunoval čas, celkem o šest hodin zpět proti Evropě.

Oživením pro některé z nás byla zvířata z ručníků, které nám připravili naši pokojští. Bylo nám jasné, že si chystají půdu na závěrečné hodnocení, časem jsem dospěl k závěru, že je personál jistě vyškolený i v této oblasti. Po příchodu z večeře jsme na posteli nacházeli různé živočichy seskládané z ručníků. Byli to namátkou: zajíc, žába (pozor, ne pulec), želva, opica (připomínala spíš nějakého kleštěnce) a pejsek s olbřímí erekcí. Ne kecám, to byl ocásek. 😀

V úterý 18.11. jsme byli prozkoumat všechny možné paluby, hledali jsme cestu nejnižší možnou palubu – na příď, kde bychom udělali fotky „jako z Titanicu“. Bohužel jsme cestu přístup nenašli. 🙁 Večer se konala další oficiální večeře, v pořadí třetí, naše druhá. Proběhla bez nějakých zvláštních událostí a v pohodě, jako předkrm jsem měl prosciutto a vodní meloun, jako hlavní chod myslím vepřové medailonky. Byl tam špargl, dobrá to zelenina… 🙂

Po večeři dámy navrhly focení na promenádě, která – ač na lodi – má svou atmosféru. Mně osobně připomínala filmové kulisy, ale nelze tvrdit, že by nevypadala jako skutečná ulice. Dala by se zaměnit za ulici někde ve Státech… Poté, co se dámy vyfotily, nabídly nám možnost, že se nechají pozvat na drink. Tedy – nechci tvrdit, že by neměly peňauze, nebo že bych zrovna já někoho zval na drink… Ale řekněme, že jsme spíše dělali doprovod do baru, kde hrál Kinetic Band, v objetí tančili dva sympatičtí pánové a drink na baru stál 10 dolarů. Každý jsme si objednali po jedné barvě.

Po návratu se ještě zkoušely plavky, které byly během dne vystaveny na posteli. To jsou prosím plavky pro dvě dámy… víc jich tam nebylo. Ano – dvě. Skutečně, pouze pro dvě. Ne, nevím proč. Ano, vždyť říkám, že DVĚ.

Středa 19.11., jediný záznam – přeskočili jsme snídani, oběd v restauraci, kde jsme si dali víno.

Bingo

Čtvrtek 20.11., odpoledne jsme se rozhodli, že půjdeme zkusit bingo. Hra se pravidelně konala v divadle, protože se pobyt na lodi chýlil ke svému konci, zájem byl vcelku velký – vyhrát se daly čtyři tisíce dolarů! Frajersky jsme si koupili herní listy a usadili se. Po chvíli hovoru jsme se dovtípili nemilé skutečnosti – nikdo přesně nevěděl, jak se to hraje. Obecné fráze jsme znali všichni, ale jak se konkrétně dobrat výhry, jsme netušili. Marcela se vydala na rady k pořadatelům. Dlouho se nevracela.

Když se konečně vrátila, nemohli jsme se dočkat zjištění, jestli to bude tak, jak jsme si mysleli. „Oni to všechno řeknou před začátkem hry,“ děla Marcela. Ale přece jen zjistila, jak se věci mají. Kočka vpředu hlásí čísla, nejprve se ovšem ujasní, jaký „obrazec“ (která pole) se má „proškrtat“. Ve skutečnosti se políčka jen protrhávají a protože nejsou perforovaná ve spodní části, neprotrhnou se úplně, stačí je tedy prstem promáčknout a ohnout. Což je také v případě výhry kontrolováno. Jakmile vám chybí jen jedno číslo, musíte se postavit, přiběhne k vám člen týmu a spolu s vámi kontroluje správnost zatržených polí. Pokud máte všechna, řvete „Bingoóóóóóóóó“ a ihned váš tiket zkontrolují. Je-li to v pořádku, vyhráváte – u jednotlivých her to byly desítky až stovky dolarů, hlavní cenu získal člověk někde z Oklahomy. Byla to nejtěžší hra – musel protrhnout všechna pole…

Měl jsem několik hracích polí (devět) a na dvou mi chyběla čtyři políčka k výhře… Asi jako dalším dvaceti lidem… 😀

Radost z jídla

Samozřejmě jsme nic nevyhráli, protože máme štěstí v lásce (hehe), šli jsme to zajíst. Zdá-li se vám, že opět píšu o jídle, nezdá se vám to, píšu o něm pořád. Jedli jsme často, vydatně a s radostí. Hlavně někteří. 😀

Samphan, náš číšník, nasadil těžký kalibr a rozhodl se dojímat ženská srdce. Dana dostala zmuchlaný papír, protože první růže se prostě nepovedla. Zato Marcela dostala papírovou růži par excellence. Já jsem dostal ovečku. Mňam. 🙂 Marcela měla na jídlo nějaké vepřové a potřebovala nutně párátko. Předpisově číšníka požádala, zda by nějaké nepřinesl, protože na stole nic nebylo. Sam nehnul brvou a s kamenným ksichtem přinesl masivní dřevěné špalky, kterými se špikují steaky. Bylo na nich napsané „rare“ a „medium“. Marcela prvně hledala opěrný bod, ale pak zachovala tvář a úspěšně použila i tento kus dřeva jako párátko. Pro změnu čuměl Sam , který „nenápadně“ prošel kolem, aby se podíval, jaký má jeho vtípek efekt. Aby si to opravdu nerozhodil, přinedl i skutečná párátka… pozdě… 🙂

Po večeři jsme se odebrali do kajuty, přejezení a unavení z nicnedělání. Věděli jsme, že druhý den nás čeká trochu vzrušení a novinek. Blížili jsme se k Americe, ale ještě předtím jsme zakotvili na ostrovech, kam mnozí létají na dovolenou. Čekaly na nás Bahamy.